vybrali jsme

Zámek v Kamenici nad Lipou

Historie domu XVI.

V pohádkách mívají stromy křehkou duši. Cítí i to, co se děje v jejich okolí. Stačí, když vstoupíte do zámeckého parku v Kamenici nad Lipou, a uvidíte, že takové příběhy se občas stávají i v reálném světě.

Zdejší lípu tu vysadili před více než sedmi sty padesáti lety. Tehdy postavili i gotický hrad, kde se usadili první majitelé panství, Benešovci, páni z Bechyně a Benešova. Lípa tak stárla spolu s panským sídlem. Zažila postupnou přestavbu gotického hradu v dnešní klasicistní zámek, pamatuje i proměny zámecké zahrady. Během staletí utrpěla mnohé šrámy, ale jejich „zásluhou“ získala svůj dnešní atypický tvar.

Tanec ve stínu lípy
Snad nejvíc měla lípa namále v devatenáctém století, kdy do ní udeřil hrom. Přišla o korunu, zůstala jen spodní část. Pohotově však vyhnala do stran mohutná ramena, která sahala až k zemi. Byla prý tak silná, že unesla i taneční parket. V okolí stromu stávaly lavice a stoly, muzika spustila tuš a tancechtiví kameničtí obyvatelé se svým radovánkám oddávali v jejím milosrdném stínu. Křepčení jí nejspíš moc neprospívalo. Podle Marie Hruškové, autorky knihy PAMÁTNÉ STROMY, byla však alespoň středem společenského dění. A přestála i další vichřice, které se nad ní přehnaly. Dnes už své vodorovné větve ztěžka opírá o dřevěné podpěry, přesto však nic neztratila ze svého půvabu. A navíc má v Kamenici dvě zdatné následovnice – jednu lípu přímo v zámeckém parku a další na náměstí.

Rádce otce vlasti
Také nad panským sídlem se nejednou přehnaly vichřice. A nebyly vždycky jen větrné. Na prvního doloženého majitele, Dobeše (neboli Tobiáše) z Bechyně a Benešova však historici vesměs pějí chvály. A nejen proto, že byl rádcem Karla IV., měl titul nejvyššího maršálka Království českého a jezdil na významná diplomatická jednání. Leccos udělal i pro „své“ kamenické. Na zalesněném kopci Bradlo postavil kapli a zřídil poustevnu. Pokud si vyšlápneme kousek za město, můžeme si i dnes

zmíněný svatostánek prohlédnout spolu s lesním hřbitovem, který je považován za nejkrásnější ve střední Evropě. Společně se svým synem Jindřichem založil Dobeš i špitál pro zchudlé měšťany, instituci, která neměla v okolních evropských městech obdoby. Také jeho další dva synové měli v Kamenici dobrou pověst. Horší časy hrad teprve čekaly.

Kamenické řinčení zbraní
Za husitských válek táhlo táborské vojsko přes Kamenici na Moravu. U rybníka Kalich porazil husitský hejtman Bohuslav ze Švamberka Menharta z Hradce. Hradečtí zbrojnoši našli útočiště na kamenickém hradě, kde se nějakou dobu ještě bránili. Husité je ale nakonec porazili a hradní sídlo zdevastovali. O dvě století později se Kamenicí pro změnu přehnala vojska Jindřicha Duvala Dampierra. Podle záznamů ve

Vlastivědném sborníku Pelhřimovska se ve městě opět drancovalo, mordovalo a zapalovalo. Vojáci odháněli dobytek a odváželi si vozy až po okraj naplněné kořistí. Tehdejší hradní pán Zikmund Vencelík se snažil ztráty co nejvíc zmírnit. Za vlastní peníze kupoval dobytek, obilí a zboží a vozil je do Kamenice. Po bělohorské bitvě však bylo jeho panství zkonfiskováno. Novým majitelem se stal cizozemec podplukovník Jakub Jindřich Paradis z Eschaide.

Zahrada s pamětnicí
K Paradisům a jejich příbuzným neměli Kameničtí právě vřelý vztah. Už proto, že se město v té době změnilo v shromaždiště naverbovaných vojsk. Vrchnost navíc neustále stupňovala své požadavky a navíc oklešťovala některá privilegia. Obyvatelé Kamenice si proto stěžovali až u samotného císaře a chtěli zpátky privilegia, která jim přinášela přírůstky do městské pokladny. Například právo vařit pivo. Spory vyvrcholily desetiletou vzpourou, která měla vážné důsledky. Její vůdcové byli uvězněni v Táboře, Praze, Brně a Komárně. Rozhádané město působilo starosti už i císaři, a tak hradního pána napomenul a Kamenici vrátil její práva. Mezitím se ale vrchnost zadlužila a své sídlo musela prodat. Jednu zásluhu však tomuto rodu upřít nemůžeme. Právě Paradisové založili zahradu, která byla později terasovitě upravena a dodnes stojí za vidění. Už kvůli lípě-pamětnici, která dala městu jméno.

Hradní přeměny
Na kamenickém panství se však měnili nejen majitelé. Také na vzhledu hradu byly patrné změny. Jednu z největších prodělal v šestnáctém století, kdy se proměnil v renesanční zámek. Na nádvoří se tehdy objevily arkády, typické právě pro tento stavební sloh. Před sebou však měl ještě barokní přestavbu, kdy došlo k větší proměně jižního křídla zámku. A také klasicistní úpravy, při nichž byly například zazděny nádvorní arkády v patře. Během rekonstrukce, která začala před šesti

lety, tu proto na stavaře i restaurátory čekalo nejedno zajímavé překvapení. Lecčemu se divil i potomek posledních majitelů – Rudolf Geymüller, který se tu narodil před šedesáti lety a přijel se na otevření znovuvzkříšeného zámku loni v červenci podívat.

Zatoulaná obrazárna
Ve třicátých letech devatenáctého století koupil zchátralý a zadlužený zámek v Kamenici nad Lipou jeho předek Jakub Rudolf Geymüller. Pocházel z významné vídeňské rodiny finančníků a obchodníků. Kromě rozsáhlé knihovny se mohl pochlubit také bohatou sbírkou starého a soudobého umění. Část svých pokladů si přivezl i na zámek v Kamenici. Po druhé světové válce, kdy byl majetek rodiny Geymüllerů zkonfiskován, se jednotlivé obrazy vzácné sbírky zatoulaly na nejrůznější místa. Doposud se nenašel nikdo, kdo by tuto mozaiku dokázal jako celek poskládat a určit původ jednotlivých obrazů. Nejhodnotnější exponáty z této sbírky byly však publikovány v katalozích zámeckých obrazáren v Rychnově nad Kněžnou a Rájci nad Svitavou. Právě zde se tu a tam objevuje zmínka o původu obrazů z Kamenice.

Portrét majitele i zátiší
Portrét rodiny Geymüllerů od významného hornorakouského malíře Josepha Abela dnes najdeme v zámku v Dačicích. Nejpočetněji bylo však v rodinné sbírce zastoupeno nizozemské malířství sedmnáctého a osmnáctého století. Tyto obrazy dnes najdeme v zámecké obrazárně v Rájci. Geymüllerové patřili také k velkým milovníkům koní. V jejich sbírce proto nechyběly ani portréty koňských krasavců, mimo jiné i od proslulého Johanna Georga Hamiltona, které převzalo hippologické muzeum ve Slatiňanech. Na místo historického nábytku se po druhé světové válce

do kamenického zámku přestěhovaly postýlky a zámecké prostory se proměnily v dětskou ozdravovnu. Uvažovat o ní se ovšem začalo už ve třicátých letech, ale tehdy na ni chyběly peníze. Doktor Josef Mrkos, který tehdy vypracovával klimatický posudek, si pochvaloval, že v Kamenici mají nejlepší klima z celé Vysočiny. A směle ho přirovnával k Tatrám a Krkonoším.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o probuzení spící princezny
- o odměně pod omítkou
- o oživení mezi exponáty

24.02.2005 | Ivana Matyášová

Poslat e-mailem | Verze pro tisk

Publikace

Xantypa 3/05

EDITORIAL MAGDALENY DIETLOVÉ co byste si neměli nechat z březnové xantypy ujít VOJTĚCH KOTEK rozhovor se "snowboarďákem" JULIETTE BINOCHE...

Vydáno: 2005-02-16

Xantypa - časopis nabitý lidmi

Moderní časopis má také svoji internetovou podobu. Nabízí všem příjemné a kultivované čtení o společnosti a lidech, o kterých se mluví.

<< Sbírka Jana a Evy Švankmajerových O architektech >>

Související témata

© 1999 - 2019 ABSTRACT, s.r.o. a dodavatelé obsahu. ISSN 1214 - 5548
Internetový portál BYDLENÍ.CZ je zdrojem registrovaným pod mezinárodním standardním seriálovým číslem ISSN 1214 - 5548 dodržuje právní předpisy o ochraně osobních údajů. Publikování nebo šíření obsahu serveru nebo jakékoliv části zveřejněného materiálu jakoukoliv formou je bez předchozího písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Historie domu XVI.

Xantypa - časopis nabitý lidmi

Xantypa - časopis nabitý lidmi

Menu

Stavebnictví

Interiér

Financování bydlení

Nové bydlení

Hobby a zahrada

Architektura, design, styl

Cykly a seriály

Bydlínkova kuchařka

Blog

Soutěže

Tržiště zpráv

ABSTRACT.CZ