Dům architekta Josefa Hoffmanna

Ale zalistujme v pamětech Josefa Hoffmanna: "Byla to tvrdá doba pro mne, venkovana, a bylo skličující přestát dennodenně všechna nebezpečí stále nových zkoušek. Cítil jsem se v každém směru zastrašený a opuštěný. Moje paměť nebyla pro tehdy tak oblíbené biflování zpaměti dost silná a při nejlepší vůli udělat mým milovaným rodičům radost nemohl jsem dosáhnout toho, abych jakkoli vynikl. Patřil jsem bohužel od počátku k průměrně nadaným žákům. Měl jsem sice o všechny předměty velký zájem, pokud podněcovaly mou fantazii nebo zvědavost, ale při zkouškách prokazovala moje nesmělost opak. Tak to šlo líp nebo hůř až do páté třídy. Ta mi ale připravila nepřekonatelné potíže. Propadl jsem ve třech předmětech a musel jsem k nesmírnému zděšení mých rodičů kvintu opakovat. Moje vážnost tím nesmírně utrpěla a začalo se mně a mým schopnostem všeobecně nedůvěřovat.

Školní rok skončil a já jsem místo ve třech neprospěl v šesti předmětech a s tímto vysvědčením byl jsem nucen vrátit se domů. Byla to ostuda v obci, kde byl můj ubohý tatínek starostou, a to mi způsobilo strastiplný život a trýzeň, která mi ztrpčila mladý život natolik, že mne jistý pocit méněcennosti neopustil do dnešního dne… Tehdy mi vzali housle, a nikdo nevěděl, co si teď mají s nepodařeným dítětem počít. Jediný přítel, který při mně stál, byl Hochsommer, syn našeho místního stavitele. S ním jsem byl denně na různých malých staveništích, směli jsme se zedníky lézt po lešení a vykonávat různé pomocné práce. Stavitelství se všemi jeho tajuplnými možnostmi nejen podněcovalo moji fantazii, ale také mne svou cílevědomou činorodostí přímo táhlo na tuto dráhu. Myslel jsem na to zvolit si toto povolání, ale nevěděl jsem, co by tomu můj těžce zklamaný otec řekl." Potud Hoffmannova vzpomínka.

"Těžce zklamaný" otec se dožil synova úspěchu, i když si jeho dráhu představoval jinak. Na vídeňské Akademii výtvarných umění u svobodného pána Karla von Hasenauera, rektora školy, a od druhého ročníku u Otto Wagnera patřil k nejlepším studentům. Studia zakončil odměněn Státní Římskou cenou, která obnášela roční stipendium v Itálii.

Rok po návratu z Itálie (1897) stál spolu s malířem Gustavem Klimtem a dalšími u založení tehdy revoltujícího spolku rakouských umělců Secesion, v roce 1899 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni, kde působil až do roku 1936. V roce 1903, kdy Hoffmannův otec umírá, je už jeho syn žádaným architektem, který právě zakládá proslulou uměleckoprůmyslovou dílnu Wiener Werkstätte. Pro ni vytvořil Josef Hoffmann nepřebernou řadu návrhů od vzorů pro dekorační tkaniny přes stolní náčiní, keramiku, sklo, svítidla, módní doplňky, pohlednice až po nábytek. Nejslavnější Hoffmannovou stavbou je Palais Stoclet v Bruselu. Stavěl ji v letech 1905 – 1911 pro uměnímilovného bankéře, který si nechal navrhnout sídlo reprezentující bohatství a vybraný vkus sběratele umění. Palác je obložen norským bílým mramorem, na hranách jsou pozlacené železné profily. Ve vybavení vily nechybí malé divadlo a všechny detaily, včetně uměleckých děl, jsou dílem Josefa Hoffmanna a jeho spolupracovníků z Wiener Werkstätte, kde se všechno zařízení také vyrábělo. Palác stojí v Bruselu dodnes v neporušeném stavu. Za vrcholné dílo architekta Josefa Hoffmanna je ale považováno sanatorium v Purkersdorfu u Vídně z roku 1904. Bylo to rané, puristické období jeho tvorby. Budova dodnes vzrušuje moderním pojetím a elegancí, jednoduchou kvádrovou formou, plochou střechou, světlými, jemně strukturovanými vnějšími omítkami. Modré a bílé kachlíky, lemující okna a nároží, fajánsové vlysy a plastiky u vstupu a supraporta broušených dveří jsou jedinými ozdobami. Jedinečné dílo 20. let, kdy Hoffmann prožíval nejšťastnější a nejplodnější období svého života, představuje vila pro Sonju Knips v Nusswaldgasse ve Vídni. Jednoduché výrazové prostředky, například různá hloubka ostění oken nebo geometrický ornament na fasádě, vedly historika k výroku o "předměstské vile nadčasové krásy".

Klasické cítění a mistrné zvládnutí formy lze obdivovat i na drobnějších pracích, jako je například náhrobek Gustava Mahlera ve Vídni. V roce 1925 byl za rakouský pavilon a expozici na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži Josef Hoffmann odměněn titulem Rytíř čestné legie.

Rodný dům J. Hoffmanna je od roku 2006 v odborné péči Moravské galerie v Brně. Dlouhodobá expozice prezentuje Hoffmannův tvůrčí odkaz. Foto: Moravská galerie

Foto: Filip Šlapal

Rodný dům

Trhová Brtnice se nachází v jihlavském okrese, v době Hoffmannova dětství v německé oblasti. Městečko leží v údolí, středem velkého náměstí protéká Brtnice, přičemž tři barokní mosty propojují jeho horní a dolní část. Největší, prostřední most nese na svých poměrně vysokých postranních zídkách po třech barokních postavách svatých v poněkud nadživotní velikosti, které velebně ochraňují městečko. Podél řeky byly tenkrát vysázeny lípy a rozestavěno několik laviček. Na protilehlé straně stojí mohutný knížecí collaltovský zámek. Na hlavním náměstí stojí několik jedno a dvoupodlažních domů s milými barokními fasádami a také radnice se svým osobitým štítem.

V těch větších domech bydlelo několik německy mluvících měšťanů: lékárník, obchodník, pekař. Dva hostince nesměly chybět, protože ve dnech trhů se náměstí naplnilo spoustou lidí. Hoffmannova rodina vlastnila tři velké domy: dva na horním náměstí a na dolním třetí, který sama obývala.

Tenkrát, tedy kolem šedesátých a sedmdesátých let 19. století bylo v obci přibližně čtyřicet až padesát německých rodin, z nichž většina byla ve službách knížete Collalta jako ředitelé statků, důchodní, hospodářští správci, inspektoři, komorníci, lesmistři a adjunkti. Dále zámecký lékař a několik již penzionovaných úředníků. Dílny řemeslníků (truhlářů, čalouníků, výrobců kočárů, kovářů) byly seskupeny kolem velikého nádvoří s krásným mariánským sloupem před zámkem. Dále Hoffmann vzpomíná: "Ze spodní části velkého náměstí vedla silnice do kopce kolem kostela a barokní fary, po pravé straně ohraničená mohutnou budovou zámeckého typu, postavenou na příkré skále, prastarou továrnou, ve které pod vedením mého pradědečka byly potiskovány látky, což bylo tenkrát za dávných časů od pozdního baroka až po biedermeier důležité a výnosné výrobní odvětví. Bez toho by bylo nepředstavitelné, jak jinak by se mohla naše rodina před třemi sty lety uchytit, čile se rozvíjet a nabýt značného majetku se všemi příslušnými budovami, poli, loukami a lesy, rybníky a potoky…

Jak žádalo hospodaření na dobře vedeném statku, mohl jsem se od šesti až osmi let všeho zúčastňovat, uzavírat s koňmi, kravami a ostatními živými tvory na dvoře a ve stáji upřímná přátelství a všude přikládat ruku k dílu. Všechny tajemné svátky, události a zážitky během měsíců byly naším obzvláštním potěšením a probouzely naši aktivitu. Také naše služebnictvo, které se vždy považovalo za naprosto náležející k domu a často v něm prožilo celý život, patřilo k našemu okruhu přátel. Především kočímu patřila naše obzvláštní láska.

Bylo to patriarchální společenství, ve kterém každý až do konce života mohl plnit jemu zvlášť vymezené poslání. Jarmarky a pouti byly zvláštními příležitostmi a událostmi, které nás dlouhé týdny udržovaly v napětí a kterých jsme si užívali s takovou blažeností, jakou jsme pak znovu nezažili po celý život. O náležitý pořádek se staral náš obecní policajt v uniformě se šavlí. Měl především povinnost po krátkém zabubnování na všech náměstích a ulicích úředně vyhlásit nařízení a oznámení úřadů, při kteréžto ceremonii byl obklopen vesnickou mládeží. Bylo totiž tenkrát ještě mnoho negramotných, kteří byli tímto způsobem informováni. Jak plný událostí, jak šťastný život to byl, který pozdější čas bohužel navždy zničil."

Foto: Filip Šlapal

Vídeňská secese v bukolické Brtnici

Po smrti svých rodičů podnikl Josef Hoffmann úpravu svého rodného domu. Inspiroval se bohatou historií budovy; gotické zdivo je dodnes patrné v přízemí a místy bylo zjištěno až do výše prvního patra. Barokní domy nebyly na českém a moravském venkově ničím výjimečným, ale hluboký osobní vztah k místu přispěl k výjimečnému výsledku úprav, které byly komentovány dokonce v tehdejším odborném tisku: „…až prof. Hoffmann… dal interiéru půvabný vzhled kulturního domova“. (Peter Leim v časopise Das Interieur v roce 1911.)

Hoffmann navrhl výmalbu a zařízení místností prvního patra, dřevěné obložení a zařízení své pracovny a ložnice v přízemí, také nové vydláždění průjezdu, úpravy tvaru nárožních bosáží hlavního průčelí, přístavbu dřevěné verandy dvorní fasády, úpravy schodišťového prostoru, nátěr fasád; altán ve dvoře a hospodářský dvůr přeměnil v zahradu. Navrhl i zahradní nábytek, dveřní kování, dveře do svého pokoje s kruhovým oknem a šablony vzorů pro výmalbu místností. Byt byl zařízen historickým nábytkem, předměty z rodinného majetku, novým nábytkem a doplňky zhotovenými v Hoffmannově Wiener Werkstätte. Po požáru v polovině 30. let nahradil Hoffmann mansardovou střechu střechou valbovou. Po druhé světové válce z toho všeho nezůstalo téměř nic. V květnu roku 1945 byl dům převeden do majetku místní organizace KSČ a jeho vybavení se během let většinou ztratilo, pouze menší část nábytku a obrazů byla uskladněna na brtnickém zámku, část – zejména "moderní" nábytek z Wiener Werkstätte – spálena. V průběhu 50. – 80. let byla provedena vnitřní vestavba do hospodářského dvorního křídla, zbořen Hoffmannův dřevěný altán, zrušena zahrada a místo ní postavena zděná hala pro zemní stroje, zmizela mříž na okně v patře bočního průčelí. Při opravě domu kolem roku 1980 byly strženy zbytky historické zděné verandy dvorního průčelí, částečně odstraněna Hoffmannova dřevěná veranda na jižní straně téhož průčelí, zvětšena okna v soklu uličního průčelí. Původní barokní kastlová okna v patře hlavního průčelí, osazená v líci fasády, byla vyměněna za zdvojená, osazená hluboko ve fasádě, původní barokní štuková výzdoba fasád byla změněna na hrubou betonovou, odstraněna byla Hoffmannova keramická dlažba průjezdu (vše s vědomím a dohledem orgánů památkové péče). Roku 1992 – pro instalaci výstavy Barokní Hoffmann Rakouského muzea užitých umění – byla odstraněna původní povrchová úprava dřevěné podlahy a místnosti bíle "přelíčeny" další vrstvou výmalby. To jsou zjištění brněnských architektů Hrůši a Pelčáka, kteří byli po dlouholetém snažení představitelů města Brtnice a skupiny místních nadšenců pověřeni rekonstrukcí domu, pokud možno do původní podoby.

Dva lidé chovali v Brtnici tajný osobní sen: pan učitel František Lichka a MVDr. Rudolf Hlávka, který se prý málem víc než o veterinářství zajímal o umění. Sledovali, jak ve světě i po Hoffmannově smrti v roce 1956 roste jeho sláva a zájem o něj. Ten soukromý sen znamenal obnovit paměť a vrátit Brtnici jejího nejslavnějšího rodáka. Doktor Hlávka dokonce v roce 1968 dosáhl toho, že alespoň nakrátko byla na rodný dům umístěna Hoffmannova pamětní deska.

V tištěné Xantypě si ještě přečtete:
- o tom, jak se začínají sny plnit
- jak se stalo jméno Hoffmann kouzelným klíčem
- o obnovených svazcích

Historie domu IXXX

Xantypa - časopis nabitý lidmi

Xantypa - časopis nabitý lidmi

Menu

Stavebnictví

Interiér

Financování bydlení

Nové bydlení

Hobby a zahrada

Architektura, design, styl

Cykly a seriály

Bydlínkova kuchařka

Blog

Soutěže

Tržiště zpráv

ABSTRACT.CZ