Atrium Pražákova paláce je vyhrazeno pro výstavy současných mladých tvůrců. Právě probíhající výstava nepředstavuje samostatné umělecké artefakty, ale pracuje přímo s prostorem galerie, jež se stává součástí díla. Lešení Dominika Langa proměnilo dispozice Atria: vzniklo zde patro, do něhož lze vstoupit a pohybovat se v něm. Konstrukce také umožňuje výhled ze střešních oken Pražákova paláce. Instalace Místo pro diváka nabourává tradiční schéma prezentace výtvarného umění v galerii. Divák zde nepozoruje umělecké dílo zvenčí, ale přímo do něj vstupuje. Pohybuje se mezi trubkami lešení, může vystoupat po schodech a projít se po nově vzniklém patře. Dostává se tak do míst, které pro něj nikdy předtím nebyly přístupné a po skončení výstavy opět zaniknou. Langovo Místo pro diváka nabízí divákovi jedinečné, či dokonce privilegované místo.
Lešení v Moravské galerii je instalací, která si si pohrává s naším očekáváním. Výstavní prostor oficiální instituce není zrovna místem, kde bychom se s lešením běžně setkávali. Na první pohled by se také mohlo zdát, že zde probíhá nějaká rekonstrukce, ale ani s tímto vysvětlením neuspějeme. A když už přijmeme možnost, že se jedná o umělecké dílo, jeho název Místo pro diváka nás opět vyhodí z konceptů, protože se sami máme stát součástí díla. Divák zde nefunguje jen jako ten, kdo se dívá, ale také jako spolutvůrce.
Dominik Lang pracuje se zavedenými schématy, která svou tvorbou nabourává. Jeho akce a instalace také často zpochybňují tradiční pojetí institucí prezentujícíh umění. Např. v projektu Návštěva v bývalé galerii Na bidýlku v rámci Brno Art Open 2009 Sochy v ulicích nechal Dominik Lang otevřít prázdnou galerii. Vzdal tím hold nedávno zesnulému galeristovi, Karlu Tutschovi, jehož výstavní činnost měla zásadní význam pro neoficiální uměleckou scénu. Lang si rád pohrává s očekáváním a obvyklou logikou věcí. Jeho zásahy jsou často téměř nepostřehnutelné. V prostorách pražské Akademie Výtvarných Umění v Praze, kde studoval, nainstaloval nové přihrádky na poštu s fiktivními jmény, čímž virtuálně rozšířil profesorský sbor. Na záchodcích Akademie rozvěsil šňůry se sušícím se prádlem, jež pomyslně proměnily prostor školní v prostor obytný. Těchto drobných miystifikací si člověk ani nemusí všimnout, může se stát, že projde kolem jen s velmi nejasným pocitem, že něco není, jak má být. O takové jemné znejistění diváka právě Langovi jde. Narušuje schémata, pomocí nichž si obvykle vysvětlujeme logiku věcí - prádelní šňůry nemusí signalizovat,že prostor někdo obývá, lešení v galerii nemusí nutně doprovázet rekonstrukci ...