Miluše a René Roubíčkovi dokázali přeměnit sklo z obyčejné spotřební hmoty na moderní, tvárný a poetický materiál. Průkopnický přístup a tvorba působivých i veselých skleněných soch jim přinesly mnohá uznání – ze Světových výstav v Bruselu nebo Montrealu i ze sklářských přehlídek a umělecko-řemeslných veletrhů ve Švýcarsku, Německu nebo Japonsku. René Roubíček byl také v roce 2008 uveden do Síně slávy Czech Grand Design.
Životní příběh obou manželů se zpočátku hodně podobá: oba se narodili roku 1922, oba studovali na uměleckoprůmyslových školách u profesorů Jaroslava Holečka a Josefa Kaplického, oba také působili ve sklárnách v Novém Boru, Kamenickém Šenově nebo v Karlových Varech. Společné jim byly i první úspěchy a ocenění. Přestože celý život často dohromady tvoří i vystavují, jejich tvorba rozhodně stejná není.
![]()
![]()
![]()
![]()
![]()
![]()
Miluše Roubíčková se inspiruje starými hutnickými postupy i tvorbou lidových sklářů, vytváří předměty z běžného života. V jejím díle najdeme třeba klubíčka bavlny, hlávky zelí, zavařovací sklenice, podnosy s bábovkami nebo kornouty bonbonů. Plastiky Miluše Roubíčkové jsou plné vzpomínek na dětství, ale i humoru. Působivá hra se světlem pak doplňuje kompozici děl i jejich emocionální vyznění. Její sklo dovede být hravé, laskavé a plné poezie.
Sochy Reného Roubíčka jsou abstraktnější a monumentálnější: vedle plastiky pro bruselské EXPO 58 se proslavil například skleněnými sloupy pro Světovou výstavu v Montrealu v roce 1967. Z šedesátých let pochází i jedna z jeho nejvýznamnějších plastik – Pocta Koperníkovi. Od poloviny sedmdesátých let má René Roubíček nové téma – lidskou hlavu a figuru. Sklo má v jeho podání schopnost napovídat, asociovat, vyvolávat představy.
Pro oba je důležité spojení skla a světla, výjevy plné emocí, dynamika a hravost. Manželé Roubíčkovi vybočili ze zažitých představ o sklu a dokázali z něj vytvářet přelomové abstraktní i figurální plastiky. To vše bude k vidění na Špilberku od 9. července v královské kapli.
Životní příběh obou manželů se zpočátku hodně podobá: oba se narodili roku 1922, oba studovali na uměleckoprůmyslových školách u profesorů Jaroslava Holečka a Josefa Kaplického, oba také působili ve sklárnách v Novém Boru, Kamenickém Šenově nebo v Karlových Varech. Společné jim byly i první úspěchy a ocenění. Přestože celý život často dohromady tvoří i vystavují, jejich tvorba rozhodně stejná není.
Miluše Roubíčková se inspiruje starými hutnickými postupy i tvorbou lidových sklářů, vytváří předměty z běžného života. V jejím díle najdeme třeba klubíčka bavlny, hlávky zelí, zavařovací sklenice, podnosy s bábovkami nebo kornouty bonbonů. Plastiky Miluše Roubíčkové jsou plné vzpomínek na dětství, ale i humoru. Působivá hra se světlem pak doplňuje kompozici děl i jejich emocionální vyznění. Její sklo dovede být hravé, laskavé a plné poezie.
Sochy Reného Roubíčka jsou abstraktnější a monumentálnější: vedle plastiky pro bruselské EXPO 58 se proslavil například skleněnými sloupy pro Světovou výstavu v Montrealu v roce 1967. Z šedesátých let pochází i jedna z jeho nejvýznamnějších plastik – Pocta Koperníkovi. Od poloviny sedmdesátých let má René Roubíček nové téma – lidskou hlavu a figuru. Sklo má v jeho podání schopnost napovídat, asociovat, vyvolávat představy.
Pro oba je důležité spojení skla a světla, výjevy plné emocí, dynamika a hravost. Manželé Roubíčkovi vybočili ze zažitých představ o sklu a dokázali z něj vytvářet přelomové abstraktní i figurální plastiky. To vše bude k vidění na Špilberku od 9. července v královské kapli.
Prohlédněte si krátký záznam ze zahájení výstavy:
Miluše a René Roubíčkovi - Sklo
Výstava je přístupná až do 9. září na Špilberku v Brně.
Zdroj: tisková zpráva Muzea města Brna
