Schwarzenberský palác

Pozemek, na němž dnešní palác stojí, původně nebyl pro větší stavbu příliš vhodný. Táhla se přes něj hluboká průrva směřující od jižního svahu hradčanské ostrožny obrácené k Vltavě a Starému Městu přes současné nádvoří do dnešního Hradčanského náměstí. Napravo od ní, při pohledu od náměstí, stávalo již v jedenáctém století několik příbytků. Archeologové je označují jako „sídlištní objekty“. Vydržely tam, nejspíš s různými dílčími úpravami, asi dvě stě let. Koncem 13. století byly zřejmě zbořeny, terén srovnán do roviny a vystavěny nové „objekty“, tentokrát nejen sídelní, ale také hospodářské a vojenské. Další vyrovnání terénu následovalo během 14. století, kdy bylo zapotřebí vytyčit pozemky a parcely při vzniku středověkého města.

Červené dveře a zelená okna

Na místě současného Schwarzenberského paláce stávalo několik staveb. Nejvý-chodněji, tedy nejblíže k Pražskému hradu, menší dům zvaný U červených dveří. Podle historických záznamů ho roku 1461 „znovu postavil“ jakýsi švec Matouš, znovu byl nákladně přebudován před rokem 1502 a začalo se mu říkat Votlučkovský. Víme, že jeho majitelem se na počátku 13. století stal Jiří Bezdružický z Kolowrat a po něm jej zdědil roku 1528 Opl z Fitzhumu.
První zmínka o domě, který stával vedle něj, pochází z roku 1371, kdy byl zapsán jako majetek jistého Potha, arcijáhna kostela pražského. Roku 1375 dům od něj koupili Jan a Václav z Vartenberka a poté roku 1420 přešel do vlastnictví rodu Nazovských z Chřenovic, podle nichž se mu také říkalo Nazovský. Začátkem 16. století se jeho majitelem stal Otík ze Šuntalu a dům dostal nové přízvisko U zelených oken. Tak ho získali Kraselovští z Kraselova.
Třetí dům v řadě rovněž nejprve patříval osobám spojeným s duchovním životem na Pražském hradě, arcijáhnům, kanovníkům, a stavitelům. Roku 1375 ho prodali rodu Benešů z Weitmile, kteří ho podstatně zvelebili. Po nich ho od roku 1400 vlastnila Kateřina Kaplířová ze Sulevic, zřejmě dáma velmi šlechetného srdce, neboť ho o šest let později věnovala kapitule k zřízení útulku pro dvanáct zbožných panen či vdov panského stavu.
V bezprostředním sousedství těchto tří větších domů se nacházelo několik drobnějších staveb, například přístřešky oltářů sv. Prokopa a sv. Alexia a domky tvořící dokonce celou uličku za Votlučkovským domem.

Po požáru palác

Vzhled tohoto místa, jistě malebný a plný působivých zákoutí, v roce 1541 definitivně změnil katastrofální požár, po němž zde zůstalo jen spáleniště. Volná plocha padla do oka Janu ml. z Lobkowicz, který zakoupil vyhořelý Votlučkovský dům a dům U zelených oken a později, roku 1565, i jejich třetího souseda (od dcer Jana Bechyně z Lažan, ten ho roku 1542 odkoupil od kapituly). Vzhledem k tomu, že řadu let zastával v Praze významné úřady, potřeboval si zde vybudovat odpovídající sídlo. Plánovanou novostavbu mohl realizovat přesně podle svých představ, neboť finanční prostředky mu nechyběly. Ve své době byl považován například za jednoho z nejbohatších příslušníků panského stavu na Plzeňsku, a nechyběla mu ani přízeň krále Fridricha I.
S výstavbou paláce začal Jan ml. z Lobkovicz snad po roce 1545. Z původních domů zbyly jen sklepy pod prostředním domem U zelených oken a část zdiva na severní straně (obrácené do Hradčanského náměstí) v přízemí středového traktu paláce. Ten byl také dostavěn jako první tak, že jeho užší strany jsou obráceny na sever (do náměstí) a na jih (nad Nerudovu ulici). K zadní části paláce (při pohledu od náměstí) byla v druhé etapě výstavby v 60. letech 16. století přistavěna dvě krátká boční křídla: východní, směřující k Pražskému hradu, a západní, které chodba spojuje s menší budovou umístěnou paralelně s hlavním traktem paláce. V přízemí bývaly stáje a vstup do dalších stájí v suterénu, kam se po jezdeckém schodišti mohlo vjet v sedle, „odložit“ koně a pokračovat dál „suchou nohou“ dovnitř. Autorem této dostavby byl italský architekt Agostino Galli (pro svůj původ zvaný také Augustýn Vlach), již dříve pro Lobkowicze pracující na přestavbě Horšovského Týna po požáru v roce 1547.
Jako předloha Gallimu posloužily renesanční stavby především z oblasti Toskánska. Úspěšně se mu tak podařilo vytvořit vrcholné dílo tzv. české renesance, i když z dnešního hlediska se můžeme podivit, proč nebyl palác posunut více k náměstí tak, aby na jižním svahu pod palácem zbylo více místa na zahrady podobné těm, jaké byly nedávno obnoveny a zpřístupněny pod Pražským hradem. Zvlášť, když renesance kladla na zahradu vždy velký důraz a za ideální pro ni považovala svažitý terén, kde našly místo tehdy tolik oblíbené terasy, schodiště a vyhlídky. Snad měla vzniknout, byť „jen“ na rovině, na místě dnešního nádvoří. To, mimochodem, představuje asi nejslabší článek poslední rekonstrukce a vedle maximálně zdobné renesanční nádhery zde nalezneme jen fádní, do posledního centimetru vydlážděný prostor bez kousíčku zeleně a s vodou, jen když zaprší. Což zamrzí, zvláště když můžeme srovnávat například se zahradou přibližně ze stejného období před Královským letohrádkem.
Vraťme se ale k paláci. Jeho ústředním prostorem se stal velký sál v 1. patře orientovaný severojižním směrem s okny nad dnešní Nerudovu ulici, na který navazovaly panské pokoje, hodovní síň a komory. Téměř stejně bylo rozvrženo i druhé patro, kde sídlil „fraucimor“, tedy dámská část obyvatelstva paláce. Součástí palácové výbavy byla také tzv. záchodová věž, prostupující všechny patra paláce, jedna z nejvyšších staveb toho druhu u nás. Dnes v ní je zabudován výtah a sociální příslušenství. Bez zajímavosti není ani další zázemí paláce, suterén, z něhož se dá sejít do sklepů a vyjít i na jižní terasu, a půda s dokonale dochovaným dobovým trámovím. V této podobě se palác dochoval prakticky dodnes.

Od Rožmberků po Schwarzenbergy

V roce 1590 získává palác nového majitele – Jiřího z Lobkowicz, který jej odkoupil od Kryštofa a Viléma z Lobkowicz. Jiří z Lobkowicz takové sídlo potřeboval, zastával tehdy významnou funkci nejvyššího hofmistra Království českého. Dlouho se však netěšil ani z nového paláce, ani ze svého postavení. Roku 1594 upadl u náladového císaře Rudolfa II. v nemilost a ten jej odsoudil „pro urážku majestátu“ k propadnutí majetku. Jednalo se zřejmě o naprosto účelové obvinění, protože císař vyměnil zkonfiskovaný palác se zadluženým Petrem Vokem za Ro­žmberský palác na Pražském hradě (dnes součást Ústavu šlechtičen).
Když tento poslední rožmberský vladař roku 1611 zemřel jako bezdětný, uplatnil na majetek Rožmberků nárok Jan Jiří ze Švamberka. Stalo se tak na základě dohody mezi těmito dvěma rody z roku 1484 o vzájemném dědění, pokud by jeden z rodů vymřel. Když Jan Jiří ze Švamberka roku 1617 zemřel, připadl palác jeho synovi Petrovi. Ten se stal jednou z vůdčích osobností stavovské opozice. Po vítězství císaře mu byl však za trest zkonfiskován majetek včetně paláce, který roku 1624 připadl knížeti Janu Oldřichovi z Eggenbergu, uvažujícímu o jedné významné změně. Chtěl zřídit krytou dřevěnou chodbu vedoucí na Pražský hrad. Svůj záměr ale nerealizoval.
Z roku 1710 pochází poslední význačná změna v interiéru paláce. Podle návrhu M. A. Canevalla bylo přeloženo schodiště na místo, kde se nachází dosud. Canevallo zároveň toho roku upravoval byt s kaplí pro kněžnu Marii Ernestinu z Eggenbergu, manželku tehdejšího majitele paláce, knížete Jana Kristiána z Eggenbergu (1641 – 1710).
Po smrti knížete přešel jeho majetek přes jeho vdovu, rozenou ze Schwarzebergu, do vlastnictví tohoto rodu, protože jejím dědicem se roku 1719 stal kníže Adam František ze Schwarzenbergu. O čtyři roky později se pustil do rozsáhlejších úprav paláce, když jej chystal pro delší pobyt své rodiny v Praze u příležitosti korunovace Karla VI. Ve spojovacím křídle tak Thomas Haffenecker podle návrhu Erharta Martinelliho provedl některé barokní úpravy a v zahradě pod palácem vznikl patrový altánek.
Následující století znamenalo pro palác drobnější, tentokrát klasicistní úpravy, realizované koncem 18. a začátkem 19. století. Palác, nyní již Schwarzenberský, tehdy sloužil jako sídlo kanceláře a pro pokladny pražské správy schwarzenberských statků. A bydlili v něm také úředníci, kteří zde pracovali.
Posledním větším stavebním zásahem, tentokrát vynuceným, se stala novostavba severního štítu, když se ten původní zřítil roku 1870 do Hradčanského náměstí. Od následujícího roku byla obnovována a doplňována sgrafita podle návrhu Josefa Schulze za účasti prof. Jana Kouly (až do r. 1890). Místo původních jednovrstvých sgrafit tak palác od té doby zdobí sgrafita dvouvrstvá, proškrabovaná.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o zbraních, sochách a obrazech
- o tom, jak to bylo s palácem po listopadu