Z leteckého pohledu vypadá zámek v Litomyšli jako cukrářovo mistrovské dílo. Dort k nakousnutí. Ozdoba svatební tabule. Dívám se na pohlednici se znakem "české dědictví UNESCO" a něco mi na ní chybí. Děvečky, které se sbíhají, aby poklidily v rovné stovce komor a síní. Měšťané se svými paničkami, kteří přijali pozvánku na bál. Koňské povozy, které odjíždějí zatíženy sudy ze zámeckého pivovaru. Sládek František Smetana v žoviálním hovoru s urozeným panem Antonínem I. z hraběcího rodu Valdštejnů-Vartemberků. Také tu není státní traktorová stanice na místě bývalé jízdárny. I rybářský spolek stáhl nepatřičné sítě z kočárovny. Muzeum české hudby se odstěhovalo podle zásady "hudba se má hrát, a ne ukazovat".
V zámku se od roku 1855 nebydlí. Z pokojů se staly kanceláře, mnohé dveře uzavřela pečeť. Takové místo obvykle pustne a chátrá, a Litomyšl nebyla výjimkou. Naštěstí to přežila!
Úrodná renesanční postel
Už Kosmas ve své kronice zmiňuje... Tuhle větu jsem v hodinách dějepisu upřímně nenáviděl. Lehkomyslně proto přeskakuji dřevěné i kamenné období litomyšlského hradu (beztak po něm zbylo jen torzo jedné zdi) a teprve v 16. století budí můj zájem manželský pár, který zplodil dvacet dětí. Co jiného může přinést větší vzrušení?
O to je smutnější, že tak plodně se rozvíjející rod vymřel po přeslici. Nejvyšší kancléř Království českého Vratislav z Pernštejna ho založil ve Španělsku sňatkem s tamní aristokratkou a dvorní dámou Marií Manrique de Lara z klanu Mendozů. Moravský diplomat však považoval za svůj domov litomyšlské panství, které Pernštejnům zastavil císař Ferdinand I. V roce 1568 zde zahájil čtrnáctiletou přestavbu z husitských válek značně poničeného biskupského "paláce" na rezidenci pro svou paní. Přizval stavitele Giovanniho Battistu Avostalise da Sala, který měl podíl rovněž na pražském Belvederu, a tak se nevědomky zasloužil o budoucí zápis do učebnic renesanční architektury. Z mnoha pozoruhodností, jimiž Ital ozvláštnil impozantní stavbu na téměř čtvercovém půdorysu, vynikají figurální sgrafita a "psaníčka" na vnějších i vnitřních zdech, římsách a komínech zámku, která se prý ani v jednom motivu neopakují.
V baroku se nikdo nemazlil
Po hejtmanově smrti v roce 1582 se už jeho rodina hrozby úpadku a šňůry úmrtí nezbavila. Ještě v roce 1630 se vlády nad zámkem ujala Vratislavova dcera, zapřisáhlá katolička Frebonie z Pernštejna, která pro posílení protireformačního útlaku povolala do města piaristický řád. Další dědické šachy však vedly ke změně majetnického rodu. S Maxmiliánem, hrabětem z Trautmannsdorfu, vstoupily na zámek cizácký odstup, do města baroko a do kraje poroba, která vyvrcholila v roce 1680 popravou čtyř vůdců selské rebelie.
Na rozdíl od Pernštejnů, po kterých nezůstaly v zámeckém interiéru žádné památky, nové pány připomíná několik sálů včetně bitevního, kde rozměrná plátna vídeňského malíře oslavují vítězné boje Evžena Savojského. Trautmannsdorfové byli vyhlášení chovatelé koní, veleli císařskému hřebčinci v Kladrubech, v Nedošínském háji poblíž Litomyšle založili vlastní stáj a z koní prý seskakovali až v Jezdecké předsíni v prvním zámeckém patře, kterou zdobí portréty jejich oblíbených ořů v životní velikosti.
Nakonec i oni ustoupili domácímu živlu. Piaristickou kolej v samém sousedství zámku přepustili českému vedení, a když italský architekt a tvůrce nádherného piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže Giovanni Battista Alliprandi zemřel, v jeho práci na zámku pokračoval stavitel Černínského paláce na Hradčanech, Čech František Maxmilián Kaňka.
Ač herci, Valdštejnové srdečnost nehráli
Helena Slepičková už jedenáctý rok provádí zámkem. Dvouhodinový "velký okruh" sedmadvaceti komnatami a sály zahajuje v barokním divadélku, jakých se v Evropě dochovalo pět, dvě ve Švédsku, jedno v Ostankinu, u nás ještě v Českém Krumlově. Přiznává malou "kulišárnu" - kulisy na scéně nepatří k dvěma původním oponám a šestnácti dekoračním soupravám, které se zachovaly v depozitáři, ale zanechal je zde televizní štáb BBC, když natáčel televizní seriál Červený bedrník. (Podobně v audienčním sále někoho "ruší" křišťálový lustr z Kamenického Šenova, dárek režiséra Miloše Formana, jemuž posvítil ve filmu Amadeus.) Divadlo je totiž stále v provozu a dílo vídeňského mistra Josefa Platzera, autora kulis k pražské premiéře opery Don Giovanni, volá po maximální ochraně.
Divadlo bylo slavnostně otevřeno 23. dubna 1798. Bylo to už za panování Valdštejnů-Vartemberků, kteří si nepotrpěli na nadřazenost a nadutost, ačkoliv čeština se nestala jejich silnou stránkou. V divadle se tudíž hrálo německy a samotní příslušníci zámecké rodiny a jejich vznešení hosté odbíhali ze svých lóží, aby na jevišti s gustem odehráli své party. Ani armádní oficír Jiří Josef z Valdštejna si nenechal takovou kratochvíli ujít. Tleskalo mu i nešlechtické publikum a kominíci, kteří měli na představeních dohled místo dnešních hasičů.
Společenský favorit Jiří Josef Valdštejn měl množství přátel nejenom ve městě, které se s panstvem sžilo, ale i u vídeňského dvora, jak dokazují sbírky, které na litomyšlském zámku shromáždil. Vedle vzácných obrazů, do obliby přicházejících grafických listů, míšeňského porcelánu, českého křišťálu, německých knih a francouzského nábytku vyniká kulečníkový stůl v bitevním sále, dar cara Alexandra I., a mechanické hudební varhany, jejichž stroj pohání 170 kilogramů těžké závaží a které dodnes hrají. Jiřího nástupce Antonín za ně v roce 1826 zaplatil ve Vídni hříšné peníze, jako by si koledoval o finanční potíže, do nichž zámek postupně zabředl, až byl v roce 1855 prodán ve veřejné dražbě za potupně nízkou cenu.
Noví páni z knížecího rodu Thurn-Taxisů na zámku nikdy nežili, nejhodnotnější předměty si rozebrali do Řezna a pouze dohlíželi prostřednictvím správce na hospodaření velkostatku. "Již tu nebylo kavalíra, který by lnul k zámku opravdovou láskou," posteskl si purkmistr dr. František Lašek ve svých Oživených litomyšlských pamětech. A když se za 2. světové války usadilo na zámku gestapo, bylo jasné, že v poválečných poměrech tu už nebude pro německou šlechtu místo. O zámek se s výsledky značně rozporuplnými začal starat československý stát...
Ještě že je nevyhnali na Sibiř!
Josef Holub působí na zámku od roku 1979 jako kastelán a pamatuje, jakou nevraživost vyvolávaly tyto bašty feudálního přepychu u komunistické vrchnosti. "Soudruh Miroslav Müller vydal úkol, že zámky se promění v muzea. V Pardubicích mělo vzniknout muzeum divadla, v Častolovicích muzeum filmové veselohry a tady v Litomyšli došlo na expozici Vývoj české hudební kultury." Klasicistní a empírové poklady byly v průběhu 80. let staženy do depozitářů a návštěvnost zámku během jediné sezony poklesla osmkrát, na deset tisíc. Přesto platilo, že pod svícnem bývá tma. Od roku 1973 pracovali na zámku čtyři disidenti, které sem zahnalo normalizační omezování umělecké tvorby. Po sedmnáct let restaurovali a konzervovali jedinečnou fasádu "včetně osmi tisíc sgrafit, která byla skoro všechna po dvě století zakryta omítkou" malíři Stanislav Podhrázský a Václav Boštík a sochaři Olbram Zoubek a Zdeněk Palcr. Na jejich někdy až detektivní činnost (sgrafita ve štítech vypátrali metodou hodnou Sherlocka Holmese) se našly finanční prostředky především díky tomu, že 2. března 1824 došlo za zdmi zámeckého pivovaru k radostné události.
Hrabě Antonín hrával na housle. Nájemce pivovaru František Smetana rovněž. Rozdílný původ nebyl na překážku, aby spolu nemuzicírovali v zámeckém parku, lázeňsky upraveném Nedošínském háji, nebo přímo na zámku u spinetu. Smetana za něj občas vysadil svého mimořádně nadaného synka Bedříška, a jak uvádí ve smetanovské biografii Václav Holzknecht, hraběnka z Valdštejnů byla uměním šestiletého klučiny tak nadšena, že mu líbala prstíky. K pianu z litomyšlské dílny usedl vážený skladatel ještě v roce 1880, kdy už byl postižen hluchotou. Dnes je nástroj středobodem dámského hudebního salonku, ale hrát se na něj už nedá.
Přesto je zámek přímo prostoupen smetanovskou tradicí. V budově pivovaru sídlí sekretariát mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, který v těchto dnech zahájil svůj jubilejní 45. ročník. V barokním divadle, kapli svaté Moniky, amfiteátru v parku, ale především na akusticky raritním II. nádvoří pod technicky vynalézavě řešeným zastřešením se rozběhla přehlídka, která umělcům dává plezír, městu prestiž a zámku místo na reklamních poutačích po celé zemi. Ředitel festivalu Jan Pikna je přesvědčen, že zhlédnutí hudebního díla v tomto prostředí přináší zážitek jiného ražení, než na jaký jsme zvyklí z kamenných divadel a koncertních síní. "Tak třeba 25. června uvádíme na II. zámeckém nádvoří Requiem Hectora Berlioze, které má znít na přání autora ze čtyř světových stran. Architektura zámku umožňuje, aby sbor a orchestr byl umístěn nejen na pódiu, ale také na arkádách v prvním patře, které obklopují celé hlediště." Až do závěrečného galakoncertu v sobotu 5. července, jehož hvězdami budou Eva Urbanová a Stefano Algieri, oblehnou zámek milovníci klasiky, Hradišťanu i Čechomoru, osobnosti, sponzoři a znalci. Nešlo to tak jednoduše, jak se dnes zdá.
Po roce 1989 byl festival z pohledu Jana Pikny na odpískání: "Odpadli lidi, kteří chodili na koncerty, protože tam sehnali pomeranče a banány. Na kvalitní účinkující nebyly peníze. Organizátoři uvažovali, že festival zmenší a převedou na bienále, ale starosta Miroslav Brýdl to nepřipustil. A přišel s tím, že je třeba udělat festival naopak větší a hodnotnější, aby se stal výkladní skříní a vizitkou Litomyšle. Sestavil nový pořadatelský tým, sehnal první milion od sponzorů a jako obvykle se trefil."
Václav Havel na čele lobby
Miroslav Brýdl dnes působí ve funkci zástupce hejtmana Pardubického kraje a osud Litomyšle mu nadále leží na srdci. To jeho napadlo přihlásit zámek do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. "Chtěli jsme tam dostat také náměstí, ale lidé věci znalí mi radili, že samotný zámek má větší naději. Zůstal netknutou renesancí i v dobách, kdy se víceméně úředně nařízeným slohem stalo baroko, které poznamenalo například zámek v Opočnu, ale i hlavní město Prahu."
Po uznání v pořadí deváté české památky UNESCO, k němuž došlo v roce 1999, stoupl zájem návštěvníků a zámek snadněji proniká do mezinárodních katalogů a nabídek cestovních kanceláří. Finančníci mu projevili sympatie nejen tím, že jeho podobu zvěčnili na pamětní minci České národní banky. Jejich peněz bude zapotřebí zejména pro neodkladnou asanaci přestárlého parku, a také některá sgrafita si znovu říkají o opravu.
Právě při procházce zámkem se v hlavě Václava Havla zrodila myšlenka, k níž ho inspirovali litomyšlští patrioti Miroslav Brýdl a majitel nakladatelství Paseka Ladislav Horáček. Prezident republiky plánoval schůzku s prezidenty blízkých zemí a pro úspěch jednání chtěl využít atmosféry malého města.
"Bylo to v září 1993, a když mi Václav Havel sdělil jarní termín, spadla mi čelist," usmívá se tehdejší starosta. "V půli dubna je totiž v zámku ještě zima. Havel řekl, tak tam nafoukáme horký vzduch, a já na to kývl. To jsem ještě nevěděl, jaké problémy nastanou s protokolem, že bude nutné přestěhovat archiv a upravit pro doprovod státníků dolní sloupovou místnost."
Výlet za Havlem nejvyšší představitele Rakouska, Slovinska, Německa, Maďarska, Polska a Slovenska potěšil. Povečeřeli s ním ve velké jídelně, a dokonce si zahráli kulečník v bitevním sále.
Nejméně ještě jednou lobboval Václav Havel ve prospěch zámku v Litomyšli, když na něj před osmi lety zavedl španělského krále Juana Carlose s chotí Sofií. Jejich návštěvu připomínají dva portréty španělských panovníků z doby renesance, které byly narychlo zavěšeny do zámecké knihovny. Na symboly si potrpí nejenom Václav Havel...
Foto:archiv
Převzato z časopisu Xantypa, jehož nejnovější číslo právě vyšlo.
