Původně zde stávala obyčejná fabrika z počátku století nesoucí ve štítu hrdý název Antonín Páv – závody zámečnické a instalační. Po roce 1948 se proměnila v n. p. ZUKOV Praha, který zachoval tradici zdejší kovovýroby. V devadesátých letech minulého století začaly být podobné provozy vytlačovány z tzv. širšího centra a volné objekty tohoto druhu, nejen v Holešovicích, ale také třeba v Karlíně a na Smíchově, přitáhly pozornost investorů. Do Čech pronikla móda loftů, bytových prostor vestavěných do původně průmyslových staveb.
Realista pokoušející se o nemožné
V roce 2002 se se starou opuštěnou továrnou v Holešovicích poprvé setkává stavební podnikatel, jak se dnes moderně říká developer, Leoš Válka. Mimořádná dispozice objektů ho uchvátí natolik, že přestává uvažovat o jejich využití na „obyčejné“, byť loftové byty, a upne se k velkolepé myšlence – vybudovat v Praze centrum současného umění. Našel pro něj odpovídající místo a také partnery a mezinárodně srozumitelný výraz DOX. Proč si vybral právě ten?
„Jméno DOX je odvozeno z řeckého doxa, které mimo jiné znamená způsob vnímání věcí, názor, přesvědčení. DOX vznikl jako soukromá iniciativa, založená na přesvědčení, že Praha patří na mezinárodní mapu současného umění a že k tomu, aby se daly věci do pohybu, je třeba začít. Začít, jakkoliv je to obtížné, zdánlivě naivní či dokonce absurdní. Nic jiného však nezbývá. Jinými slovy: Máme-li být realisté, musíme se pokoušet o nemožné.“
Přitom se nedá říct, že by Praha nedávala současnému umění prostor. Každý, kdo navštíví třeba expozice Národní galerie ve Veletržním paláci anebo sbírku moderního umění v Sovových mlýnech na Kampě, nemůže popřít, nakolik reprezentativní kousky Praha nabízí ke zhlédnutí svým obyvatelům a návštěvníkům. Do popředí však v obou těchto případech spíše vystupuje role galerií jako muzejních institucí než jako živého prostoru určeného k dalšímu vývoji prezentovaných děl, jejich tvůrců a i návštěvníků. Centrum současného umění DOX ono současné umění nekonzervuje, ale nechává žít dál. Jak říká Leoš Válka: „Nepředvídatelnost umění je hodnotou, jež umožňuje nečekaný přínos.“
Přístav klidný, či bouřlivý?
Kdo nevidí ona tři písmena – DOX – napsaná jasně před sebou a spolehne se jen na jejich akustickou podobu, zachytí v nich ještě úplně jiný význam – docks čili přístavy, doky. Tato slovní hříčka odkazuje k minulosti Holešovic jako přístavu a především k faktu, že jako „přístav“ je čtvrť také prezentována, pokud jde o její mohutný rozvoj. Ne náhodou v ní najdeme stavby jako Maják (Lighthouse). Obrazně řečeno, z někdejšího přístaviště, určeného především nákladním lodím, se postupně má stát spíše luxusní kotviště elegantních jachet, nemluvě o tom, že funkce přístavu zůstává do jisté míry zachována i ve své původní podobě.
Holešovice tím připomínají podobné čtvrti v jiných evropských městech a velkoměstech, které prodělaly a prodělávají podobný vývoj. Patří mezi ně i foneticky podobně znějící Docklands v Londýně anebo v Amsterodamu či SoHo v New Yorku a Holmen v Kodani. Centrum DOX by se tak mohlo stát „přístavem“ pro každého, kdo má co říct a chce říct něco nejen k výtvarnému umění v tom užším slova smyslu, ale i k příbuzným oborům, jakými jsou architektura, design, film nebo video, a zároveň se nebojí střetu a spolupráce se všemi dalšími obory lidské činnosti, například vědou, průmyslem, vzděláváním a v neposlední řadě i podnikáním. Kontakty lidí, směrů a idejí, které by se jinak nepotkaly, mohou sice klidný přístav dočasně proměnit v pěkně rozbouřené kotviště, ale přesně o to jeho zakladatelům jde.
Z Čech do Austrálie a zase zpátky
Životní příběh Leoše Války není v dnešní době ojedinělý. V roce 1981 odešel do Austrálie, kde se věnoval stavebnímu podnikání, a v roce 1995 se vrátil, aby v něm zde nadále pokračoval. Revitali-zace továrního komplexu v holešovické Osadní ulici však byla po finanční stránce nad jeho síly. Nezbylo než shánět další investory ochotné s ním sdílet jeho vizi.
Podařilo se. Václav Dejčman, Richard Fuxa a Robert Aafjes se nezalekli budoucích možných komplikací, které se při realizaci takového projektu zákonitě objeví. Maximální míru pochopení projevil také architekt Ivan Kroupa, který navrhl, jak bude budoucí Centrum vypadat, aniž by zničil jeho původní industriální vzhled. Naopak, podařilo se mu vytvořit velmi variabilní prostory, které zamýšlené budoucí výstavy a expozice nikterak nebrzdí v rozletu. Po pěti letech práce a investici přibližně 200 milionů korun Centrum současného umění DOX aspiruje na postavení skutečně významného kulturního pražského stánku.
Na návštěvníky, kteří přicházejí do DOXu poprvé, zcela jistě zapůsobí už hlavní vstup z boční, Poupětovy ulice. Vcházejí dovnitř a proti nim se vypíná nájezdová rampa do prvního patra po téměř celé délce tohoto křídla. Úchvatný pohled trochu odláká pozornost od pokladny vpravo i od výstavního sálu vlevo, jehož aktuální instalace však lze zahlédnout zcela volným vstupem bez dveří, na jaké býváme v podobných galeriích zvyklí.
Maximální otevřenost a vstřícnost vůči návštěvníkům, tak by bylo možné charakterizovat DOX v obecné rovině. Když už někde musejí být dveře, potom zůstávají odemčené. I v zimním, nepříznivém počasí lze navštívit dvě terasy vybudované na střechách někdejších hal. Jedna sousedí s kavárnou a druhá s výstavními prostory v tzv. věži. Obě se jistě stanou místem nejednoho inspirativního setkání.
Velké bílé plochy, pro DOX rovněž charakteristické, však lákají i duše toužící sdělit něco světu. Jedné se to podařilo právě na stěně terasy, když zde zanechala nápis: „Byl pozdní večer, poslední únor, kalíme…“ Objekt si zjevně začal žít svým vlastním životem. Nakolik mu to majitelé dovolí?
DOX zatím při budování své pověsti stojí na začátku. Otevíralo se 19. října loňského roku, instalovala se první výtvarná díla, čtvrtina prostor ještě čeká na dokončení. Co se v nich v budoucnosti všechno objeví, zatím tak úplně netuší ani zakladatelé centra. Přáli by si, aby tu své místo našly „rozpory, mylné začátky, zamítnuté projekty a experimenty“. Zcela jistě na rok 2009 plánují multidisciplinární výstavu Chelsea Hotel. Další z řady možných setkání s uměním i s lidmi kolem něho. Ať jich je co nejvíc!
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o lidech kolem Doxu
- co řekli o Doxu
- o Doxu v číslech
Realista pokoušející se o nemožné
V roce 2002 se se starou opuštěnou továrnou v Holešovicích poprvé setkává stavební podnikatel, jak se dnes moderně říká developer, Leoš Válka. Mimořádná dispozice objektů ho uchvátí natolik, že přestává uvažovat o jejich využití na „obyčejné“, byť loftové byty, a upne se k velkolepé myšlence – vybudovat v Praze centrum současného umění. Našel pro něj odpovídající místo a také partnery a mezinárodně srozumitelný výraz DOX. Proč si vybral právě ten?
„Jméno DOX je odvozeno z řeckého doxa, které mimo jiné znamená způsob vnímání věcí, názor, přesvědčení. DOX vznikl jako soukromá iniciativa, založená na přesvědčení, že Praha patří na mezinárodní mapu současného umění a že k tomu, aby se daly věci do pohybu, je třeba začít. Začít, jakkoliv je to obtížné, zdánlivě naivní či dokonce absurdní. Nic jiného však nezbývá. Jinými slovy: Máme-li být realisté, musíme se pokoušet o nemožné.“
Přitom se nedá říct, že by Praha nedávala současnému umění prostor. Každý, kdo navštíví třeba expozice Národní galerie ve Veletržním paláci anebo sbírku moderního umění v Sovových mlýnech na Kampě, nemůže popřít, nakolik reprezentativní kousky Praha nabízí ke zhlédnutí svým obyvatelům a návštěvníkům. Do popředí však v obou těchto případech spíše vystupuje role galerií jako muzejních institucí než jako živého prostoru určeného k dalšímu vývoji prezentovaných děl, jejich tvůrců a i návštěvníků. Centrum současného umění DOX ono současné umění nekonzervuje, ale nechává žít dál. Jak říká Leoš Válka: „Nepředvídatelnost umění je hodnotou, jež umožňuje nečekaný přínos.“
Přístav klidný, či bouřlivý?
Kdo nevidí ona tři písmena – DOX – napsaná jasně před sebou a spolehne se jen na jejich akustickou podobu, zachytí v nich ještě úplně jiný význam – docks čili přístavy, doky. Tato slovní hříčka odkazuje k minulosti Holešovic jako přístavu a především k faktu, že jako „přístav“ je čtvrť také prezentována, pokud jde o její mohutný rozvoj. Ne náhodou v ní najdeme stavby jako Maják (Lighthouse). Obrazně řečeno, z někdejšího přístaviště, určeného především nákladním lodím, se postupně má stát spíše luxusní kotviště elegantních jachet, nemluvě o tom, že funkce přístavu zůstává do jisté míry zachována i ve své původní podobě.
Holešovice tím připomínají podobné čtvrti v jiných evropských městech a velkoměstech, které prodělaly a prodělávají podobný vývoj. Patří mezi ně i foneticky podobně znějící Docklands v Londýně anebo v Amsterodamu či SoHo v New Yorku a Holmen v Kodani. Centrum DOX by se tak mohlo stát „přístavem“ pro každého, kdo má co říct a chce říct něco nejen k výtvarnému umění v tom užším slova smyslu, ale i k příbuzným oborům, jakými jsou architektura, design, film nebo video, a zároveň se nebojí střetu a spolupráce se všemi dalšími obory lidské činnosti, například vědou, průmyslem, vzděláváním a v neposlední řadě i podnikáním. Kontakty lidí, směrů a idejí, které by se jinak nepotkaly, mohou sice klidný přístav dočasně proměnit v pěkně rozbouřené kotviště, ale přesně o to jeho zakladatelům jde.
Z Čech do Austrálie a zase zpátky
Životní příběh Leoše Války není v dnešní době ojedinělý. V roce 1981 odešel do Austrálie, kde se věnoval stavebnímu podnikání, a v roce 1995 se vrátil, aby v něm zde nadále pokračoval. Revitali-zace továrního komplexu v holešovické Osadní ulici však byla po finanční stránce nad jeho síly. Nezbylo než shánět další investory ochotné s ním sdílet jeho vizi.
Podařilo se. Václav Dejčman, Richard Fuxa a Robert Aafjes se nezalekli budoucích možných komplikací, které se při realizaci takového projektu zákonitě objeví. Maximální míru pochopení projevil také architekt Ivan Kroupa, který navrhl, jak bude budoucí Centrum vypadat, aniž by zničil jeho původní industriální vzhled. Naopak, podařilo se mu vytvořit velmi variabilní prostory, které zamýšlené budoucí výstavy a expozice nikterak nebrzdí v rozletu. Po pěti letech práce a investici přibližně 200 milionů korun Centrum současného umění DOX aspiruje na postavení skutečně významného kulturního pražského stánku.
Na návštěvníky, kteří přicházejí do DOXu poprvé, zcela jistě zapůsobí už hlavní vstup z boční, Poupětovy ulice. Vcházejí dovnitř a proti nim se vypíná nájezdová rampa do prvního patra po téměř celé délce tohoto křídla. Úchvatný pohled trochu odláká pozornost od pokladny vpravo i od výstavního sálu vlevo, jehož aktuální instalace však lze zahlédnout zcela volným vstupem bez dveří, na jaké býváme v podobných galeriích zvyklí.
Maximální otevřenost a vstřícnost vůči návštěvníkům, tak by bylo možné charakterizovat DOX v obecné rovině. Když už někde musejí být dveře, potom zůstávají odemčené. I v zimním, nepříznivém počasí lze navštívit dvě terasy vybudované na střechách někdejších hal. Jedna sousedí s kavárnou a druhá s výstavními prostory v tzv. věži. Obě se jistě stanou místem nejednoho inspirativního setkání.
Velké bílé plochy, pro DOX rovněž charakteristické, však lákají i duše toužící sdělit něco světu. Jedné se to podařilo právě na stěně terasy, když zde zanechala nápis: „Byl pozdní večer, poslední únor, kalíme…“ Objekt si zjevně začal žít svým vlastním životem. Nakolik mu to majitelé dovolí?
DOX zatím při budování své pověsti stojí na začátku. Otevíralo se 19. října loňského roku, instalovala se první výtvarná díla, čtvrtina prostor ještě čeká na dokončení. Co se v nich v budoucnosti všechno objeví, zatím tak úplně netuší ani zakladatelé centra. Přáli by si, aby tu své místo našly „rozpory, mylné začátky, zamítnuté projekty a experimenty“. Zcela jistě na rok 2009 plánují multidisciplinární výstavu Chelsea Hotel. Další z řady možných setkání s uměním i s lidmi kolem něho. Ať jich je co nejvíc!
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o lidech kolem Doxu
- co řekli o Doxu
- o Doxu v číslech
