Hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic (1628 – 1682) začal stavět své pražské sídlo, dnešní Černínský palác, roku 1669. Mohl si to dovolit. Za prvé patřil k jednomu z nejstarších šlechtických rodů v Čechách s předky doloženými již na přelomu 12. a 13. století, za druhé disponoval rozsáhlým majetkem zděděným především po prastrýci Heřmanovi (1579 – 1651).
Rod na vzestupu
Dnes bychom tohoto významného Černína charakterizovali jako člověka povahy snad až příliš dobrodružné. V tehdejší době se takový přístup k životu, samozřejmě s trochou štěstí, vyplácel. Vydělal na něm i Heřman Černín. Bylo mu teprve devatenáct, když se připojil ke svému švagrovi, Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, a vydal se s ním přes Benátky na poutní cestu do Palestiny a Egypta. Své zkušenosti z cest a jazykové znalosti zúročil roku 1616, kdy úspěšně vyjednal mír s Turky, a tak na své kvality upozornil u dvora. Majetek mu však přinesla válka, a to třicetiletá. Znamenala pro něj hotový zlatý důl. Sloužil císařskému generalissimovi Albrechtovi z Valdštejna jako armádní zásobovatel a zároveň výhodně získal celou řadu konfiskovaných majetků, celkem sedm panství (Kysibl, Kost, Petrohrad, Vinoř, Šmídeberk, Krásný Dvůr a Kosmonosy), dvanáct statků a další drobnější nemovitosti, např. dům na pražské Malé Straně. Kromě toho ještě vydržoval celý pluk kyrysníků a roku 1632 nočním útokem překvapil a zajal celou saskou posádku v Žatci. Do hraběcího stavu ho císař povýšil roku 1627 a o deset let později ho jmenoval českým místodržícím. Hraběti se nedařilo pouze v osobním životě. Ani z jednoho ze svých tří manželství se nedočkal potomků.
Když roku 1646 sepisoval svoji závěť, pamatoval v ní na svého tehdy osmnáctiletého prasynovce Humprechta, vnuka svého bratra stejného jména. Nadějný mladík prošel obvyklou šlechtickou výchovou, vystudoval pražskou jezuitskou kolej a tři roky cestoval po západní Evropě. Naplánoval si církevní kariéru a usiloval o kardinálský klobouk, z neznámých příčin však nedosáhl úspěchu. Prastrýc Heřman mu tedy obstaral místo na tehdy nevýznamném dvoře Leopolda Ignáce, druhorozeného syna císaře Ferdinanda III. Černínové měli i tentokrát nakonec šťastnou ruku. Když na černé neštovice nečekaně zemřel následník trůn Ferdinand, stal se císařem právě jeho mladší bratr Leopold. S ním povýšil také Humprecht.
Klidnější poválečné doby pro něj znamenaly možnost vyniknout především v diplomacii. Od roku 1660 po tři roky úspěšně působil jako císařský vyslanec u republiky benátské a zajišťoval její spojenectví pro případ války s Tureckem. Po této misi však dochází ke zlomu. Z Černínova životopisu a z toho, jak ochotně se u dvora ujímal i nepopulárních úkolů, jasně vyplývá, že opravdu toužil po uplatnění ve veřejném životě. Po Benátkách zřejmě právem očekával další prestižní místo u dvora, ale nedostalo se mu ho.
Zklamaný Černín tedy obrátil svoji pozornost k Čechám a k Praze, intenzivně se věnoval správě svého rozsáhlého majetku a sloužil jako prostředník mezi císařem Leopoldem I. a českými stavy. Na tak ambiciózní osobnost možná trochu málo. Mimořádně výstavný palác, o němž uvažoval ještě v Benátkách, by se stal logickou náplastí na pošramocené hraběcí sebevědomí. A měla to být pořádně velká náplast, nic menšího než Valdštejnský palác, o jehož koupi vážně uvažoval. Navrhovanou kupní cenu 400 tisíc zlatých ale správně považoval za přemrštěnou. Zcela logicky, když on sám v té době svůj veškerý majetek, včetně dědictví po prastrýci, reálně odhadoval „pouze“ na milion. Rozhodl se tedy pro novostavbu.
Počáteční obtíže
Pro vybudování prestižního sídla takového formátu měl Humprecht Černín nadprůměrně dobré předpoklady nejen finanční, ale i znalosti z architektury, stavitelství a umění. Přesto si ze všech možných pozemků vybral nepříliš vhodnou parcelu nebezpečně blízko městských hradeb, příliš protáhlou a svažitou tak, že se musela uměle vyrovnat. Snad se mu zalíbilo nedaleké sousedství Pražského hradu a dalších šlechtických sídel, nad nimiž se budoucí palác měl vypínat do výše.
Neblahá pověst těchto míst hraběte neznepokojovala, přestože právě tady se podle dávné legendy měla propadnout rovnou do pekla kněžna Drahomíra, matka sv. Václava. Byl to trest za její pohanství i za to, že údajně zosnovala vraždu Václavovy zbožné babičky, svaté Ludmily. A nejen to. Dnešní Loretánské náměstí sloužilo od
9. století jako pohanské pohřebiště, potom jako křesťanský hřbitov a nakonec zde stálo popraviště. Hrabě Černín o tom buď nevěděl, anebo mu bezprostřední blízkost tak pochmurných míst nevadila.
Neodradilo ho ani to, že dlouho nemohl najít vhodného architekta, který by vyhověl jeho nárokům a představám, a nežádal zároveň nepřiměřeně velkou odměnu. Teprve v lednu 1666 se zdálo, že objevil toho pravého, když za ním z Janova do Vrutice přicestoval Marcello Ceresola. Zkušební práce, projekt zámku v Nejdku, hraběte Černína neuspokojila. Ukázalo se, že stavba zamýšleného paláce by byla nad stavitelovy síly.
Další adept, známý a vyhledávaný Carlo Lurago, který již pro hraběte navrhl letní sídlo, zámek Humprecht, se k této jeho nabídce stavěl řadu měsíců vyhýbavě. Až v listopadu 1667 se podařilo pro zamýšlenou práci získat jak architekta Francesca Carratiho z Itálie, tak stavitele Jana de Capauli z Nového Města pražského. Trvalo však ještě více než rok, než se 26. března 1669 mohly začít kopat základy paláce.
Monumentální stavba
Černínský palác se dodnes může chlubit nejdelším průčelím v Praze. Měří sto padesát metrů a naznačuje, o jak obrovský stavební podnik se jednalo. Jenom kopání základů trvalo ještě rok po zahájení stavby, na kterou kromě jiného padlo několik tisíc fůr stavebního kamene. Přes dílčí problémy pokračovaly stavební práce poměrně hladce, hlavně díky tomu, že hrabě Humprecht Černín dokázal průběžně hradit náklady. Zrodu velkolepého šlechtického sídla zvědavě přihlížela celá Praha a 3. září 1673 staveniště navštívil i sám císař Leopold I. Nenašel však pro ně laskavá slova a budoucí skvost barokní architektury okomentoval takto: „Je to velká stodola, ale nemá vrata.“
Úplného dokončení své stavby včetně interiérů a jejich zařízení se hrabě Humprecht Černín bohužel nedočkal. V jeho díle po něm pokračoval nejstarší syn Heřman (1659 – 1710). Zprávy z té doby hovoří především o instalaci slavné černínské obrazové galerie. Základ sbírky položil hrabě Humprecht již během svého pobytu v Benátkách, kde zakoupil asi padesát originálních pláten italských renesančních umělců a řadu kopií. Nyní jeho syn nechal roku 1683 obložit stěny budoucí galerie dubovým dřevem a podle zprávy ze 17. října 1684 v ní již viselo 288 obrazů. Před palácem však ještě ležely hromady stavebního rumu a hradčanská městská rada několik let marně vyzývala hraběte Heřmana k jeho odvezení.
Ten měl ovšem s úpravou prostranství kolem svého sídla velkorysejší představy. Plánoval například odkoupení domu U Zlaté koule a Kumerovského domu a jejich stržení. Mezitím probíhaly dokončovací práce na paláci, především zámečnické, dlaždičské a sklenářské. V roce 1691 se podařilo palác vymalovat, zbývala však pořád ještě spousta nedodělků. A co hůř. Začaly vysychat černínovské finanční zdroje. Během posledních let se obecně zhoršila hospodářská situace, zvýšily se daně a císař Leopold I. si na hraběti vynutil půjčku 60 tisíc zlatých.
Dotažení sídla do definitivní podoby se vleklo řadu následujících let. Roku 1696 došlo například na přilehlou zahradu, roku 1703 se podařilo koupit oba domy před palácem, kolem roku 1720 se prováděly štukatérské práce. V roce 1723 se palác mohl v celé své kráse předvést nejen Pražanům, ale i návštěvníkům, kteří přijeli na korunovační slavnosti. Největší pozornost a obdiv zaslouženě budila obrazárna. To se ale o palác staral již Humprechtův vnuk František Josef (1697 – 1733). Rodinné jmění se v té době nikoliv jeho vinou dále tenčilo a začalo se ještě víc šetřit. Přesto byl roku 1726 konečně zbořen dům U Zlaté koule a na jeho místě o rok později vystavěna kaple sv. Matouše.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o těžkých dobách
- o diplomatickém lesku
Rod na vzestupu
Dnes bychom tohoto významného Černína charakterizovali jako člověka povahy snad až příliš dobrodružné. V tehdejší době se takový přístup k životu, samozřejmě s trochou štěstí, vyplácel. Vydělal na něm i Heřman Černín. Bylo mu teprve devatenáct, když se připojil ke svému švagrovi, Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, a vydal se s ním přes Benátky na poutní cestu do Palestiny a Egypta. Své zkušenosti z cest a jazykové znalosti zúročil roku 1616, kdy úspěšně vyjednal mír s Turky, a tak na své kvality upozornil u dvora. Majetek mu však přinesla válka, a to třicetiletá. Znamenala pro něj hotový zlatý důl. Sloužil císařskému generalissimovi Albrechtovi z Valdštejna jako armádní zásobovatel a zároveň výhodně získal celou řadu konfiskovaných majetků, celkem sedm panství (Kysibl, Kost, Petrohrad, Vinoř, Šmídeberk, Krásný Dvůr a Kosmonosy), dvanáct statků a další drobnější nemovitosti, např. dům na pražské Malé Straně. Kromě toho ještě vydržoval celý pluk kyrysníků a roku 1632 nočním útokem překvapil a zajal celou saskou posádku v Žatci. Do hraběcího stavu ho císař povýšil roku 1627 a o deset let později ho jmenoval českým místodržícím. Hraběti se nedařilo pouze v osobním životě. Ani z jednoho ze svých tří manželství se nedočkal potomků.
Když roku 1646 sepisoval svoji závěť, pamatoval v ní na svého tehdy osmnáctiletého prasynovce Humprechta, vnuka svého bratra stejného jména. Nadějný mladík prošel obvyklou šlechtickou výchovou, vystudoval pražskou jezuitskou kolej a tři roky cestoval po západní Evropě. Naplánoval si církevní kariéru a usiloval o kardinálský klobouk, z neznámých příčin však nedosáhl úspěchu. Prastrýc Heřman mu tedy obstaral místo na tehdy nevýznamném dvoře Leopolda Ignáce, druhorozeného syna císaře Ferdinanda III. Černínové měli i tentokrát nakonec šťastnou ruku. Když na černé neštovice nečekaně zemřel následník trůn Ferdinand, stal se císařem právě jeho mladší bratr Leopold. S ním povýšil také Humprecht.
Klidnější poválečné doby pro něj znamenaly možnost vyniknout především v diplomacii. Od roku 1660 po tři roky úspěšně působil jako císařský vyslanec u republiky benátské a zajišťoval její spojenectví pro případ války s Tureckem. Po této misi však dochází ke zlomu. Z Černínova životopisu a z toho, jak ochotně se u dvora ujímal i nepopulárních úkolů, jasně vyplývá, že opravdu toužil po uplatnění ve veřejném životě. Po Benátkách zřejmě právem očekával další prestižní místo u dvora, ale nedostalo se mu ho.
Zklamaný Černín tedy obrátil svoji pozornost k Čechám a k Praze, intenzivně se věnoval správě svého rozsáhlého majetku a sloužil jako prostředník mezi císařem Leopoldem I. a českými stavy. Na tak ambiciózní osobnost možná trochu málo. Mimořádně výstavný palác, o němž uvažoval ještě v Benátkách, by se stal logickou náplastí na pošramocené hraběcí sebevědomí. A měla to být pořádně velká náplast, nic menšího než Valdštejnský palác, o jehož koupi vážně uvažoval. Navrhovanou kupní cenu 400 tisíc zlatých ale správně považoval za přemrštěnou. Zcela logicky, když on sám v té době svůj veškerý majetek, včetně dědictví po prastrýci, reálně odhadoval „pouze“ na milion. Rozhodl se tedy pro novostavbu.
Počáteční obtíže
Pro vybudování prestižního sídla takového formátu měl Humprecht Černín nadprůměrně dobré předpoklady nejen finanční, ale i znalosti z architektury, stavitelství a umění. Přesto si ze všech možných pozemků vybral nepříliš vhodnou parcelu nebezpečně blízko městských hradeb, příliš protáhlou a svažitou tak, že se musela uměle vyrovnat. Snad se mu zalíbilo nedaleké sousedství Pražského hradu a dalších šlechtických sídel, nad nimiž se budoucí palác měl vypínat do výše.
Neblahá pověst těchto míst hraběte neznepokojovala, přestože právě tady se podle dávné legendy měla propadnout rovnou do pekla kněžna Drahomíra, matka sv. Václava. Byl to trest za její pohanství i za to, že údajně zosnovala vraždu Václavovy zbožné babičky, svaté Ludmily. A nejen to. Dnešní Loretánské náměstí sloužilo od
9. století jako pohanské pohřebiště, potom jako křesťanský hřbitov a nakonec zde stálo popraviště. Hrabě Černín o tom buď nevěděl, anebo mu bezprostřední blízkost tak pochmurných míst nevadila.
Neodradilo ho ani to, že dlouho nemohl najít vhodného architekta, který by vyhověl jeho nárokům a představám, a nežádal zároveň nepřiměřeně velkou odměnu. Teprve v lednu 1666 se zdálo, že objevil toho pravého, když za ním z Janova do Vrutice přicestoval Marcello Ceresola. Zkušební práce, projekt zámku v Nejdku, hraběte Černína neuspokojila. Ukázalo se, že stavba zamýšleného paláce by byla nad stavitelovy síly.
Další adept, známý a vyhledávaný Carlo Lurago, který již pro hraběte navrhl letní sídlo, zámek Humprecht, se k této jeho nabídce stavěl řadu měsíců vyhýbavě. Až v listopadu 1667 se podařilo pro zamýšlenou práci získat jak architekta Francesca Carratiho z Itálie, tak stavitele Jana de Capauli z Nového Města pražského. Trvalo však ještě více než rok, než se 26. března 1669 mohly začít kopat základy paláce.
Monumentální stavba
Černínský palác se dodnes může chlubit nejdelším průčelím v Praze. Měří sto padesát metrů a naznačuje, o jak obrovský stavební podnik se jednalo. Jenom kopání základů trvalo ještě rok po zahájení stavby, na kterou kromě jiného padlo několik tisíc fůr stavebního kamene. Přes dílčí problémy pokračovaly stavební práce poměrně hladce, hlavně díky tomu, že hrabě Humprecht Černín dokázal průběžně hradit náklady. Zrodu velkolepého šlechtického sídla zvědavě přihlížela celá Praha a 3. září 1673 staveniště navštívil i sám císař Leopold I. Nenašel však pro ně laskavá slova a budoucí skvost barokní architektury okomentoval takto: „Je to velká stodola, ale nemá vrata.“
Úplného dokončení své stavby včetně interiérů a jejich zařízení se hrabě Humprecht Černín bohužel nedočkal. V jeho díle po něm pokračoval nejstarší syn Heřman (1659 – 1710). Zprávy z té doby hovoří především o instalaci slavné černínské obrazové galerie. Základ sbírky položil hrabě Humprecht již během svého pobytu v Benátkách, kde zakoupil asi padesát originálních pláten italských renesančních umělců a řadu kopií. Nyní jeho syn nechal roku 1683 obložit stěny budoucí galerie dubovým dřevem a podle zprávy ze 17. října 1684 v ní již viselo 288 obrazů. Před palácem však ještě ležely hromady stavebního rumu a hradčanská městská rada několik let marně vyzývala hraběte Heřmana k jeho odvezení.
Ten měl ovšem s úpravou prostranství kolem svého sídla velkorysejší představy. Plánoval například odkoupení domu U Zlaté koule a Kumerovského domu a jejich stržení. Mezitím probíhaly dokončovací práce na paláci, především zámečnické, dlaždičské a sklenářské. V roce 1691 se podařilo palác vymalovat, zbývala však pořád ještě spousta nedodělků. A co hůř. Začaly vysychat černínovské finanční zdroje. Během posledních let se obecně zhoršila hospodářská situace, zvýšily se daně a císař Leopold I. si na hraběti vynutil půjčku 60 tisíc zlatých.
Dotažení sídla do definitivní podoby se vleklo řadu následujících let. Roku 1696 došlo například na přilehlou zahradu, roku 1703 se podařilo koupit oba domy před palácem, kolem roku 1720 se prováděly štukatérské práce. V roce 1723 se palác mohl v celé své kráse předvést nejen Pražanům, ale i návštěvníkům, kteří přijeli na korunovační slavnosti. Největší pozornost a obdiv zaslouženě budila obrazárna. To se ale o palác staral již Humprechtův vnuk František Josef (1697 – 1733). Rodinné jmění se v té době nikoliv jeho vinou dále tenčilo a začalo se ještě víc šetřit. Přesto byl roku 1726 konečně zbořen dům U Zlaté koule a na jeho místě o rok později vystavěna kaple sv. Matouše.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o těžkých dobách
- o diplomatickém lesku
