Počasí jim moc nepřálo, ale hoši statečně tahali a zvedali, i když, jak se říká, trakače padaly. Jakmile mája stála špicí vzhůru, hlavní stárek s hlavní stárkou přivítali starostu pod provizorní stříškou a tam také zatancovali s další polovinou chasy Československou besedu. Hodové právo bylo předáno, požehnání bylo udělěno, hody mohly začít. Lidé se bavili, stárci zpívali a víno teklo proudem. Všichni co se přišli podívat stáli namačkáni pod klenbou kostela, zima štípala do rukou, nikoho však tyto nepřízně počasí nemohly o takovou slávu připravit. Ano, takto nám začali hody. Deštěm, zimou... no v říjnu nic překvapivého. Nám to ale úsměv ze rtů rozhodně nevzalo.
Po hodovém odpoledni jsme šli do restaurace U Malchrů, kde nám vystrojili jako svůj sponzorský dar parádní večeři. Ještě nám ani neslehlo a my se šli připravovat do „Dělňáku" na večerní zábavu. Kolem osmé hodiny se začali scházet první návštěvníci a Sivická kapela zahrála první písně. Vše ale začalo až nástupem, kde již v plné parádě nastoupilo všech 22 párů krojovaných. Hlavní s hlavním všechny přivítali a po zvolání „Čí só hode - naše" již byla zábava v plném proudu.
Netrvalo dlouho a opět jsme dalším lidem předvedli besedu. O hosty se starali zejména sklepníci, především tedy o jejich plné pohárky. Hodiny ubíhaly a my tancovali, zpívali a víno koštovali. K naší radosti se v noci měnil čas, tudíž ve tři hodiny byly najednou dvě. Zanedlouho nám kapela zahrála poslední písničku a tak nám nezbývalo než zpívat a zpívat.
Následující den jsme se všichni zařídili podle rčení "večír šohaj, ráno šohaj" a šli jsme na nedělní mši do kostela. Hody se totiž konají k příležitosti jeho posvěcení. Už to možná zní nudně, ale před kostelem jsme zatancovali Československou besedu. Teď už se tešíme na další rok a třeba se uvidíme v Dělňáku na hodech.
