Mám na mysli zelí. Pravda, Brassica oleracea var. capitata, jak se odborně hlávkové zelí nazývá, není žádná okrasná rostlina, kterou bychom si mohli zkrášlit interiér, ale přiznejme si, že na hladké, pěkně kulaté nebo špičaté zelné hlávky také není špatný pohled. Pro toho, kdo je má na zahrádce nebo dokonce pěkně vyrovnané na poli, může to být za jistých okolností i pohled radostný.

Hlávky jsou špičaté nebo kulaté. Jejich listy, které se konzumují vařené nebo syrové, nakrájené v salátu, naložené, jsou tmavě nebo světle zelené, modrozelené, červené či bílé. Co je však pro nás rozhodující, zejména při redukční dietě, je vláknina. V zelí je přítomná rozpustná vláknina, která je tolik důležitá pro udržení štíhlé linie. Znamená to, že zvětšuje objem střevního obsahu a podněcuje peristaltiku, aby dobře fungovala. Blahodárné účinky zelí na náš trávicí trakt, který při dnešním stravovacím režimu vlákninu potřebuje, nesmíme tedy opomenout. Jejím dalším pozitivem je podle odborníků schopnost působit preventivně proti vzniku žaludečních vředů. Zásluhu na tom prý má aminokyselina glutamin. Díky obsahu vitaminů K, C a B6, manganu a vlákniny pomáhá zelí také lidem potýkajícími se s cukrovkou.

Jistě je vám známo, že zelí patří k antioxidantovým superhvězdám. Pro naši výživu je důležité především obsahem vitaminu C, který je v zimním období tolik potřebný, dále obsahuje vitamin E, B6, karoten, trochu thiaminu, riboflavinu a niacinu, z prvků sodík, draslík, vápník, hořčík, fosfor, železo, měď, zinek a mangan. Vzhledem k množství vitaminu C jsou proto neoddiskutovatelně příznivé i jeho léčivé účinky.

Díky rozložení sklizně a moderním skladovacím možnostem je zelí k dispozici po celý rok. Podle doby sklizně rozlišujeme zelí jarní, letní a zimní, které je určené pro přímou spotřebu. Aby bylo chutné, potřebuje humózní půdu a dostatek vláhy. Nepěstuje se při teplotách vyšších než 25 °C, nejotužilejší kultivary snesou krátkodobě i teplotu –10  °C.

Jak pěstování, tak šlechtění zelí má na našem území svou tradici a jména řady obcí například ve východních Čechách, v Podkrkonoší, ale i na Brněnsku se stala známými právě díky této zelenině. Za zakladatele jejího šlechtění v českých zemích je od konce 19. století považován František Pour.

Základní způsob zpracování zelí je jeho krouhání. Tak se během času vyvinuly kultivary zelí, tzv. krouhárenské. Za tatarský vynález, který se zalíbil Slovanům, je považováno kysané zelí. Zvláštní způsob jeho konzervace spočívá v mléčném kysání, které vyvolává mikroorganismus Streptococcus brassicae. Češi tomuto způsobu konzervace dodali atraktivní zvláštnost, jež se stala přímo obřadem, a to šlapání zelí.

Milé zelíčko, totiž zlatíčko

Výraz „zelí“ vychází ze staročeského označení pro zeleninu obecně. Zelenina je zelená, tedy „zelé“. Označení „hlávkové zelí“ vypovídá o tvaru rostliny. Vychází však z němčiny, která má „Kopfkohl“. Jiný známý, ale dnes pro mnohé mladé lidi i matoucí starý český název „kapusta“ zůstal zachován na Slovensku. „Kapusta“ je tedy pro Slováky vlastně zelí, zatímco pro kapustu mají pojmenování kel. A jestlipak víte, že Francouzi, kteří rozhodně vědí, co je dobré, mají stejné slovo pro zelí jako pro něžné oslovení "zlatíčko" nebo "broučku"? Obojí se řekne "chou".

Vitaminová bomba z kvašeného zelí
Potřebujeme sáček kvašeného zelí, 2–3 jablka, 1 cibuli, sůl a olej.
Nastrouhaná jablka smícháme se zelím a nadrobno nakrájenou cibulkou. Podle chuti osolíme a pro zjemnění vmícháme lžíci oleje.
Tato pochoutka záhy zamává s nějakým kilogramem, jejž máme navíc.

Hovězí maso v zelí
Připravíme si 600 g bílého hlávkového zelí, 500 g hovězího masa, 40 g rostlinného tuku, 1 cibuli, lžíci rajčatového protlaku, sůl a pepř.
Maso nakrájíme na drobné kostičky a osmažíme na tuku. Přidáme drobně nakrájenou cibuli a smažíme, dokud nezezlátne. Poté přidáme zelí nakrájené na drobné proužky, osmažíme je, zalijeme rajčatovým protlakem, který jsme rozmíchali v šálku vody, osolíme, opepříme a dusíme doměkka; tekutina musí být téměř odpařená. Jako přílohu podáváme brambory.