Státní opera Praha

https://cdn.bydleni.com/rimport/img/0807/thumb_xantypa_operapha.jpg

Foto: archiv SOP

Historie domu

Roku 1888, před sto dvaceti lety, zahájila svou činnost další velká pražská scéna nazvaná Nové německé divadlo. Bylo to pouhých pět let po znovuotevření Národního divadla. Vznik nové moderní scény byl zčásti reakcí na existenci českého divadla, ale také vycházel vstříc tehdy početné pražské německé menšině. Praha s dvěma velkými divadelními budovami se tak stala jedním z kulturních center rakousko-uherské monarchie. Budova Nového německého divadla svým prostorným hledištěm a překrásnou neorokokovou výzdobou dodnes patří k nejkrásnějším divadlům v Evropě.

Nové německé divadlo

 

Plány na výstavbu Nového německého divadla zadal německý divadelní spolek Deutscher Theaterverein vídeňské firmě architektů Ferdinanda Fellnera (1847 – 1916) a Hermanna Helmera (1849 – 1919), tvůrců celé řady divadelních budov na území rakousko-uherské monarchie i jinde (např. v Čechách Karlovy Vary, Brno, Liberec, Jablonec nad Nisou, Mladá Boleslav). Na projektu se rovněž podílel architekt vídeňského Burgtheateru Karl Hasenauer, ale samotnou stavbu vedl pražský architekt Alfons Wertmüller.

Na místě bývalého Novoměstského divadla vyrostla za dvacet měsíců velkoryse řešená budova s hlavním průčelím obráceným do tehdejší Sadové (dnes Wilsonovy) ulice, spojující horní část Koňského trhu (dnes Václavského náměstí) s nádražím císaře Františka Josefa (dnes hlavní nádraží). Tato komunikace, tehdy lemovaná železným plotem, tvořila rozhraní mezi pražským Novým Městem a tenkrát ještě samostatným předměstím Královské Vinohrady.

Jižně od nového divadla se rozprostírala zahrada, v níž byla zřízena restaurace k občerstvení návštěvníků a hudební pavilon pro koncerty. Původně divadlo dominovalo ve volném, nezastavěném prostoru. Při jedné z jeho finančních krizí ve dvacátých letech 20. století byla divadelní zahrada prodána jako stavební parcela. Na pozemku byla postavena budova Plodinové burzy a vlevo od divadla hotel.

Architekti Fellner a Helmer navrhli budovu Nového německého divadla v novorenesančním slohu, v druhé polovině 19. století běžně užívaném při stavbě městských veřejných budov (v Praze je v tomto slohu postaveno např. Národní divadlo, Národní muzeum nebo Rudolfinum).

Průčelí nad vstupním portikem je zvýrazněno šesti korintskými sloupy nesoucími tympanon s reliéfem vídeňského sochaře Theodora Riedla (1842 – 1899), na kterém je zpodobena alegorická postava básníka. Vrchol štítu korunuje socha Fámy s pozounem a palmovou ratolestí, po stranách jsou umístěny sochy múzy Thálie (vpravo) a boha Dionýsa na voze taženém lvem a pardálem (vlevo). Z oválných oken mezi sloupy průčelí původně shlížely busty Schillera, Goetha a Mozarta, které byly po druhé světové válce odstraněny z důvodu tzv. „denacifikace“. Střízlivé boční fasády byly v hledištní části divadla zakončeny terasami.

Kapacita divadla původně dosahovala téměř 2 000 míst, včetně 500 míst k stání v přízemí a na galerii. Divadlo bylo vybaveno kombinovaným elektrickým a plynovým osvětlením. Jeviště bylo od hlediště odděleno jednak dvoudílnou bezpečnostní železnou oponou, dále malovanou, dnes již nedochovanou oponou z dílny Eduarda Veitha (1858 – 1925), který je rovněž autorem dekorativní fresky na stropě hlediště. Samotné hlediště bylo pojednáno v neorokokovém stylu a svou bohatou zdobností se dodnes řadí k nejkrásnějším divadelním interiérům.

Nové německé divadlo zahájilo provoz Wagnerovou operou MISTŘI PĚVCI NORIMBERŠTÍ. Hned první ředitel, Angelo Neumann, dostal scénu na vysokou uměleckou úroveň. Neúnavně vyhledával nové operní tituly a uvedl řadu světových premiér. Neomylným instinktem se mu dařilo zvát do Prahy budoucí pěvecké hvězdy. Tak Praha slyšela v r.1904 Enrica Carusa nebo v r. 1909 španělskou sopranistku Elviru de Hidalgo a mnoho dalších vynikajících umělců. Nová pražská scéna nabyla již tehdy mezinárodního významu.

Ve 30. letech divadlo patřilo k demokratickým baštám, kam se uchylovali umělci, jejichž působení v Německu bylo tehdy nežádoucí.

Vývoj politických událostí a s ním spojené finanční problémy vedly k rozhodnutí v září 1938 činnost divadla ukončit. Až do konce války se budova využívala jen sporadicky, převážně k jednotlivým akcím.


Divadlo 5. května


Brzy po válce zde vznikl nový operní a činoherní soubor – Divadlo 5. května. Po roce však zůstala jen opera vedená Aloisem Hábou a Václavem Kašlíkem s názvem Velká opera 5. května. Šéfdirigentem se stal Karel Ančerl a režisérem Alfréd Radok. Mezi památné inscenace patřily Kašlíkova prodaná nevěsta, Radokovy supermoderní Hoffmannovy povídky, československá premiéra Prokofjevových Zásnub v klášteře (pod názvem Maškaráda), jíž zahájil světovou kariéru scénograf Josef Svoboda, ale i čtvrttónová opera Aloise Háby Matka a další. Bohužel tento avantgardní soubor neměl dlouhého trvání. Samostatná éra Velké opery 5. května skončila připojením k Národnímu divadlu v roce 1948. Změněn byl i její název, v listopadu 1949 se stala Smetanovým divadlem.


Smetanovo divadlo

Radikální změnu přineslo v 60. letech rozhodnutí o celkové renovaci a dobudování komplexu Smetanova divadla v souvislosti s výstavbou budovy Národního shromáždění a první trasy pražského metra. Autory rekonstrukce, která se kromě budovy divadla zásadním způsobem dotkla i jeho okolí, byli architekti Karel Prager a Jiří Albrecht. V divadle se rekonstrukční práce týkaly především havarijního stavu instalací, zastaralého zařízení scény a hlediště. Modernizace provaziště změnila vnější siluetu divadla, scéna byla inovována za použití v té době nejmodernějších technologií. V hledišti byla instalována nová křesla. Byla vypsána výtvarná soutěž na novou protipožární oponu, jejímiž vítězi se společným návrhem stali Ladislav Vacek a Ladislav Vrátník.

Veškerou starší zástavbu směrem k Václavskému náměstí nahradil kolos Národního (později Federálního) shromáždění, jehož základem se stala budova bývalé burzy a součástí moderní administrativní objekt pro divadlo. Převýšenou dostavbou Národního shromáždění ztratilo divadlo své původní postavení architektonické dominanty mezi Národním muzeem a hlavním nádražím. Vybudování severojižní magistrály spoutalo budovu z obou stran a neúměrně zde zvýšilo hladinu hluku a smogu. Řešení celého prostoru vyvolalo řadu polemik a v průběhu dalších let se ukázalo jako velmi problematické.

25.07.2008 | Alena Martínková
  • Xantypa - časopis nabitý lidmi

    Moderní časopis má také svoji internetovou podobu. Nabízí všem příjemné a kultivované čtení o společnosti a lidech, o kterých se mluví.


BYDLENI.CZ Internetový magazín o bydlení a životním stylu. Byty a reality. Katalog firem, produktů a služeb.

REDAKCE BYDLENI.CZ: Kotlářská 5, 602 00 Brno; tel.: 532 154 444; fax: 532 154 452; info@bydleni.cz https://www.bydleni.cz
Provozovatel serveru: ABSTRACT s.r.o.; Kotlářská 5, 602 00 Brno; info@abstract.cz; Tel.: 532 154 444; Fax.: 541 558 442