Jinými slovy se opájíme jakousi nadřazeností v rámci disciplíny, jejímž předmětem rozhodně není výstavba pomníků, ale vytváření životního prostředí. Kdo viděl letošní benátské bienále, pochopí, o čem mluvím.
Všechna mnohamilionová města od Lagosu přes Mexico City až po Tokio jsou zahlcena svým vlastním nekontrolovaným růstem. Velkoměsta na této planetě jsou důkazem toho, že člověk rozvoji měst nerozumí. Lidé umějí vymyslet a vyrobit počítače, auta, mobilní telefony a rozšířit je během několika let do celého světa. Dokážou pozorovat jiné galaxie a vytvářet astrofyzikální teorie vesmíru.
V tomto období gigantické strukturální změny způsobu života však lidstvo prokazuje, že změny v oblasti rozvoje měst není schopno registrovat, a pokud ano, tak pouze zpětně. Přitom jednu z nezastupitelných rolí v koncepci rozvoje měst, zahrnující do jisté míry všechny obory lidské činnosti, musí zastávat bezesporu architekt. Ale ne architekt, jehož role se zúžila na dekoratéra fasádního systému nebo na grafika, jenž vnímá svoji práci dvourozměrně.
Architekt v dnešní době nemůže poslouchat investora, jehož zájem je veden především ekonomickým hlediskem. Architekt nemůže dokonce očekávat ani od státní správy nebo samosprávy, že jimi dané územněplánovací podmínky jsou správné: Tyto v sobě neobsahují ani cílevědomou koncepci, ani vizi rozvoje daného místa, ale jsou pouhou entitou funkčních ploch nekoncepčně měněných v čase. Z etického hlediska je nutné vytvářet silný koncept zařazený do širokého kontextu. Z tohoto hlediska nezbývá než konstatovat, že nestačí být pouze architektem!
