Na počátku byla žena
Nebo lépe řečeno ženy, a to silně věřící. Ačkoli nejstarší psaná zmínka o mlýnech na Kampě pochází z roku 1393, jejich založení se přisuzuje řádu benediktinek, které tu žily už v 10. století. Na místě zničeném husitskými válkami pak po roce 1478 postavil svůj dům, hamr s brusírnou a mlýn mistr Václav Sova z Liboslavi. Tolik o původu jména.
Války, povodně a požáry měnily Sovovy mlýny, ale i okolí. V roce 1560 prodala Sovova dcera Johana spáleniště staroměstské obci, která objekt obnovila a rozšířila. Pohromy se střídaly s opravami až do roku 1840, kdy se stal majitelem první ze známého pekařského rodu – František Serafín Odkolek. Zařízení mlýnů se postupně změnilo na parní provoz, vyrostlo dvoupatrové křídlo. Na přestavbě do novogotické podoby se v letech 1862 – 1876 podíleli významní pražští architekti Josef Schulz a Josef Zítek. Odkolkovu pekárnu, založenou v roce 1869, odkoupila po opětném zničení požárem roku 1896 pražská obec. A ta dala střídání institucí v Sovových mlýnech zelenou. Vzala to od truhlářských dílen ve 20. letech přes sídlo Československé akademie věd, kabinet a knihovnu Zdeňka Nejedlého či kabinet pro studium českého divadla – až k výstavbě muzea Moderního umění po listopadu 1989.
Je pravda, že po druhé světové válce měl objekt Sovových mlýnů přece jenom blíž ke kultuře než k rohlíkům…
Přežije-li kultura, přežije i národ
Když roku 1946 odjela talentovaná dcera ředitele pivovaru ze Zákup u České Lípy studovat do Ženevy, netušila, jak moc se doba jejích studií protáhne. K němčině a francouzštině si slečna Meda přidává politickou ekonomii. A po komunistickém převratu se rozhodne zůstat ve Švýcarsku. Kdo ví, kde se v té drobné a půvabné mladé ženě bere tolik síly, touhy a odvahy. Pomáhá československým studentům dokončit univerzitu ve Švýcarsku, vydává časopis, do něhož přispívají nejvzdělanější exulanti. V roce 1952 zakládá první československé exilové nakladatelství. V čele redakčního stolu sedí Ferdinand Peroutka, jehož díla ta neohrožená osůbka rovněž vydává. A čím dál víc ji to táhne k umění. V padesátých letech odchází do Francie a studuje literaturu, filosofii a dějiny umění na pařížské Sorbonně. V jejím životě dostávají prostor dvě velké lásky. Obrazy Františka Kupky, kterého poznává i osobně, ale především urostlý a elegantní guvernér Mezinárodního měnového fondu Jan Mládek, žijící v americkém exilu. V roce 1960 se už paní Meda Mládková stěhuje za svým manželem do Washingtonu, kde opět studuje. Tentokrát americkou literaturu a umění. Společná záliba manželů Mládkových je vede k podpoře umělců pronásledovaných komunistickým režimem. Stávají se z nich nadšení sběratelé, kterým se během společného života podaří shromáždit sbírku moderního středoevropského umění nevídaného rozsahu. Jan a Meda Mládkovi jsou přesvědčeni, že kultura představuje nezbytný předpoklad pro přežití národa.
Zase ta paní Mládková
O první vízum do Československa zažádala paní Meda v roce 1967. Bez problémů. Tehdejší velvyslanec a jeho žena dokonce stáli o přízeň manželů Mládkových, kteří v uměleckých kruzích požívali velké úcty. Meda Mládková jezdila po východní Evropě a žasla nad podobností myšlení, které spojovalo exilové umělce v touze předat své poselství. Shromáždila umělecká díla z období let 1965 – 1990 a jejím přáním bylo věnovat je Praze v ucelené sbírce jako odkaz pro budoucí generace. Neměla tušení, jak obtížné bude učinit tak velkorysý krok v době, která umění příliš nepřála. Galerie byly potlačovány a opakované návštěvy paní Mládkové byly čím dál ostřejším trnem v oku normalizačním aktivistům. V roce 1984 dostala zákaz vstupu do země úplně, což vedlo k intervenci tehdejšího ministra zahraničí Henryho Kissingera. Paní Meda jezdila dál neúnavně do Polska, Maďarska a Jugoslávie, aby se konečně po roce 1989 mohla vrátit do Československa. Bohužel už bez svého manžela. Jan Mládek v srpnu téhož roku umírá. Jeho žena zakládá Nadaci Jana a Medy Mládkových a pouští se do dlouhého a vyčerpávajícího boje o Sovovy mlýny…
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o Muzeu Kampa
- opět o ženě
Nebo lépe řečeno ženy, a to silně věřící. Ačkoli nejstarší psaná zmínka o mlýnech na Kampě pochází z roku 1393, jejich založení se přisuzuje řádu benediktinek, které tu žily už v 10. století. Na místě zničeném husitskými válkami pak po roce 1478 postavil svůj dům, hamr s brusírnou a mlýn mistr Václav Sova z Liboslavi. Tolik o původu jména.
Války, povodně a požáry měnily Sovovy mlýny, ale i okolí. V roce 1560 prodala Sovova dcera Johana spáleniště staroměstské obci, která objekt obnovila a rozšířila. Pohromy se střídaly s opravami až do roku 1840, kdy se stal majitelem první ze známého pekařského rodu – František Serafín Odkolek. Zařízení mlýnů se postupně změnilo na parní provoz, vyrostlo dvoupatrové křídlo. Na přestavbě do novogotické podoby se v letech 1862 – 1876 podíleli významní pražští architekti Josef Schulz a Josef Zítek. Odkolkovu pekárnu, založenou v roce 1869, odkoupila po opětném zničení požárem roku 1896 pražská obec. A ta dala střídání institucí v Sovových mlýnech zelenou. Vzala to od truhlářských dílen ve 20. letech přes sídlo Československé akademie věd, kabinet a knihovnu Zdeňka Nejedlého či kabinet pro studium českého divadla – až k výstavbě muzea Moderního umění po listopadu 1989.
Je pravda, že po druhé světové válce měl objekt Sovových mlýnů přece jenom blíž ke kultuře než k rohlíkům…
Přežije-li kultura, přežije i národ
Když roku 1946 odjela talentovaná dcera ředitele pivovaru ze Zákup u České Lípy studovat do Ženevy, netušila, jak moc se doba jejích studií protáhne. K němčině a francouzštině si slečna Meda přidává politickou ekonomii. A po komunistickém převratu se rozhodne zůstat ve Švýcarsku. Kdo ví, kde se v té drobné a půvabné mladé ženě bere tolik síly, touhy a odvahy. Pomáhá československým studentům dokončit univerzitu ve Švýcarsku, vydává časopis, do něhož přispívají nejvzdělanější exulanti. V roce 1952 zakládá první československé exilové nakladatelství. V čele redakčního stolu sedí Ferdinand Peroutka, jehož díla ta neohrožená osůbka rovněž vydává. A čím dál víc ji to táhne k umění. V padesátých letech odchází do Francie a studuje literaturu, filosofii a dějiny umění na pařížské Sorbonně. V jejím životě dostávají prostor dvě velké lásky. Obrazy Františka Kupky, kterého poznává i osobně, ale především urostlý a elegantní guvernér Mezinárodního měnového fondu Jan Mládek, žijící v americkém exilu. V roce 1960 se už paní Meda Mládková stěhuje za svým manželem do Washingtonu, kde opět studuje. Tentokrát americkou literaturu a umění. Společná záliba manželů Mládkových je vede k podpoře umělců pronásledovaných komunistickým režimem. Stávají se z nich nadšení sběratelé, kterým se během společného života podaří shromáždit sbírku moderního středoevropského umění nevídaného rozsahu. Jan a Meda Mládkovi jsou přesvědčeni, že kultura představuje nezbytný předpoklad pro přežití národa.
Zase ta paní Mládková
O první vízum do Československa zažádala paní Meda v roce 1967. Bez problémů. Tehdejší velvyslanec a jeho žena dokonce stáli o přízeň manželů Mládkových, kteří v uměleckých kruzích požívali velké úcty. Meda Mládková jezdila po východní Evropě a žasla nad podobností myšlení, které spojovalo exilové umělce v touze předat své poselství. Shromáždila umělecká díla z období let 1965 – 1990 a jejím přáním bylo věnovat je Praze v ucelené sbírce jako odkaz pro budoucí generace. Neměla tušení, jak obtížné bude učinit tak velkorysý krok v době, která umění příliš nepřála. Galerie byly potlačovány a opakované návštěvy paní Mládkové byly čím dál ostřejším trnem v oku normalizačním aktivistům. V roce 1984 dostala zákaz vstupu do země úplně, což vedlo k intervenci tehdejšího ministra zahraničí Henryho Kissingera. Paní Meda jezdila dál neúnavně do Polska, Maďarska a Jugoslávie, aby se konečně po roce 1989 mohla vrátit do Československa. Bohužel už bez svého manžela. Jan Mládek v srpnu téhož roku umírá. Jeho žena zakládá Nadaci Jana a Medy Mládkových a pouští se do dlouhého a vyčerpávajícího boje o Sovovy mlýny…
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o Muzeu Kampa
- opět o ženě
