Stalo se vám výše popsané? Pokud ano, určitě máte tento „poklad“ uložený. Často se takto dědí z generace na generaci šperk nebo sbírka autíček či známek anebo „jen“ dopisy, které psala prababička pradědečkovi na frontu… Nebo třeba deník, kterým si dědeček ukrajoval čas, když byl v padesátých letech vězněný jako NEčlen a odpůrce KSČM. I obalové materiály, ve kterých poklady byly, mají svůj význam. Je na nich vidět zub času a rozhodně tu krabici, desky nebo třeba obálku nechcete vyměnit za novou, i když je už řádně poničená. Je to jako digitalizovat staré videokazety, které zrní a na obrazovce jsou vidět všechny barvy duhy, jenom ne ty reálné… Nebo jako vyměnit poškrábanou desku Janis Joplin za flashku s jejími alby… Zkrátka, co je staré, to je milé, i když to už třeba není nové, navoněné a vyleštěné.

Pamatujete si scénu z filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“? Tatínek přeřízne motouz na dětském omláceném kufříku, otevře ho a v něm se objeví spousta malých kovových angličáků. Se slovy: „A teď jsou všechny tvoje.“ je podá svému synovi Vaškovi. Za socialismu se mnoho zajímavých věcí koupit nedalo. Vše se těžko shánělo. A když někdo přivezl z východního Německa čokoládu, dotyčný, který jí byl obdarován, měl větší radost z obalu než z obsahu. Velká věc byl komiks Čtyřlístek. Nevycházel v dostatečně velkém nákladu, a proto se stály před novinovými stánky fronty. A když dnes někdo zdědí celou sérii Čtyřlístků, má opravdu poklad. 

Když pominou předškolní léta, kdy vám potomek domů nosí kameny, klacíky, kaštany anebo brčka z restaurace a začne seriózně něco sbírat, podporujte ho v tom. Když sbírá známky, je to hezký koníček, ale i atraktivní investice! Existují totiž sběratelské kroužky nebo kluby, ve kterých se pokročilí sběratelé mohou sdružovat a vyměňovat si onen specifický druh předmětů, které sbírají. Mimo jiné se ale setkají lidé se stejnou vášní a pochopením.

Když se probíráme starými věcmi po maminkách a tatíncích a ještě lépe o generaci dál, všechny věci jsou zhmotněné vzpomínky. I hrneček, ze kterého pila vaše babička, pak maminka a teď vy. Pijete z něj jen výjimečně, protože je slepovaný a oprýskaný a zlomilo by vám srdce, kdyby se nevratně rozbil. Vážíme si starých fotek, které jsou vedle dnešních digitálních takoví fotochudáčci, ale vnímáme je úplně jinak. Nejenom proto, že kdybychom je poškodili nebo ztratili, ztratíme je navždy, ale také proto, že je to kus naší historie. A co vy, také máte doma poklad…?