Architekturu jako nejveřejnější (a tudíž nejzajímavější) z uměleckých odvětví kriticky sleduje i dnes široké spektrum veřejnosti. Ba dokonce bývaly doby, když ještě neexistovaly kolektivní míčové
hry a televizní
soutěže, kdy architektura představovala výrazné téma mezilidských rozhovorů. Diskutuje se o ní i dnes. Tleskáme, podaří-li se novému projektantovi tvůrčím způsobem posílit a doplnit užitné a estetické hodnoty významné starší architektury. Jsme pobouřeni zbytečným odstraněním veřejné starší stavby a nelibě neseme nekvalitu (myšlenkovou i materiálovou) některých veřejných novostaveb nebo rozsáhlých
rekonstrukcí. Některý starším architektonickým objektům připisujeme ještě něco více. Jde o ty registrované v ústředním seznamu kulturních památek České republiky (po patřičném právním úkonu samozřejmě), které jsou z pohledu české legislativy památkami. Památková hodnota, která se u nich přidává k užitné, již tak racionální není a mnoha dospělým jedincům pochopitelná už vůbec není. Tato skutečnost se nevyhýbá ani stavbám postaveným relativně nedávno, ve 20.století (teď si vzpomínám na vilu
Tugendhat). Mít status (nebo cejch?) památky ovšem znamená, že se v jejich případě k stavebním zásahům vyjadřují (vzhledem k českému zákonodárství povinně) tzv. památkáři a jejich vyjádření se někdy docela těžko chápe (občas je nedovedou vysvětlit ani oni). Kdyby záleželo jen na našem zákonodárství, nestálo by kolikrát ani za to lámat si s názory památkářů hlavu, protože z hlediska zákona nejsou obligatorní. Exekutivu u nás drží státní správa a s jejich úřadníky (taky památkáři) se většinou dá „nějak rozumně dohodnout“ (možná i proto, že většině z nich nikdo neřekl co chce stát na těch stavbách chránit). Kulturním problémem ovšem je, že památková péče (což přeloženo do češtiny znamená ochranu věcí o nichž si někteří lidé myslí že mají pro lidstvo až takovou hodnotu, že chtějí oddálit jejich zánik – ten však stejně přijde, ale někteří jedinci se ho prostě nechtějí dožít) není vázána jen na českou legislativu. Ochrana památek (ve smyslu jejich fyzické ochrany) patří k projevům moderní civilizace, která vychází z novodobé mentality evropského kulturního okruhu. Ochrana památek zatěžuje (?) evropocentricky orientovanou kulturu již přes dvě stě let. Připomeňme si myšlenkové zdroje, z nichž asi kvasilo téma ochrany památek (a z nichž se vždy znovu vaří guláš jejích protagonistů): konservatismus, romantismus, povědomí o hodnotě minulosti a ocenění jejích autentických dokladů, patriarchální snaha předat „svůj“ svět potomkům. Ten výpočet určitě nebude úplný (asi bude i nevědecký), ale je důležité uvědomit si různorodost zdrojů a z toho plynoucí komplikovanost problému a v neposlední řadě i různost postojů jednotlivců k danému problému, ať už jde o profesní památkáře nebo architekty (když chci zůstat jen u myšlenkově zainteresovaných; postoje hmotně zainteresovaných vlastníků a komunálních politiků tvoří jinou kapitolu).