Bílá, žlutá, modrá, růžová, červená, zelená a další barvy spektra útočí na naše oči. Ale také vůně, všimli jste si? Shluk fialek rozkvetlých někde ve stínu v trávě byste možná přece jen přehlédli, kdyby nebylo právě jejich vůně. Tu přehlédnout nelze. Latinské pojmenování naší fialky je Viola odorata. To se snadno pamatuje, slovo odér přece známe. Fialky kvetou v březnu a v dubnu, některé odrůdy mají poměrně velké květy, které mohou mít kromě fialové také barvu růžovou, bílou i nažloutlou. Množí se hlavně dělením, některé i semeny.
Absolutně nenáročné jarní cibuloviny jsou modřence (muscari), které rychle zaplní i velké plochy. Nejsou však jen modré, jak bychom usuzovali z jejich jména. Modřenec širolistý kultivar ´Album´ je ozdoben bílými zvonečky.
S jarními květinami se setkáváme téměř v každé zahradě. Trvalky, které kvetou na jaře, jsou většinou nízkého vzrůstu a hlavně jsou mrazuvzdorné, mnohdy i dlouhověké. K takovým patří třeba půdopokryvná jasně žlutě kvetoucí mochnička (Waldsteinia) nebo oproti ní robustní, růžově kvetoucí bergénie (Bergenia), středně vysoká rostlina, která je okrasná i svým listem. Její předností je stínomilnost a vytrvalost. Jak mochničku, tak bergenii lze jednoduše množit dělením.
Ještě stále pod keři a stromy kvetou nebo v krásných barvách dokvétají prvosenky bezlodyžné (Primula vulgaris), které spolu s jarními cibulovinami jsou spolehlivými zvěstovateli nástupu tohoto ročního období.
K rostlinám, které naopak v těchto dnech rozkvétají, patří například kandík psí zub (Erythronium dens-canis), který za své jméno vděčí cibuli připomínající psí zub, z níž vyrůstá. Květina je rozšířená zejména na Balkáně, vyskytuje se i v listnatých lesích střední Evropy, u nás je v přírodě chráněná jako kriticky ohrožený druh. Převislé květy různých odstínů purpurově červené barvy se objevují v dubnu na stoncích asi 20 cm vysokých. V posledních letech se pěstují i hybridy vzniklé křížením. Kandík se hodí do skalek, vyžaduje však polostinné stanoviště s kyprou, propustnou půdou s dostatkem vláhy. Rozmnožuje se dceřinými cibulkami i semeny.
Mezi dřevinami kvetoucími na jaře barvou květů ponejvíce různě červených či oranžovočervených, ale také růžových a vzácně i bílých, obzvlášť vyniká
kdoulovec (Chaenomeles). Nejdříve rozkvete, potom začnou rašit zelené lístky. Je to světlomilný opadavý a trnitý keř poněkud neupraveného rozsochatého vzrůstu, který dosahuje maximálně dvoumetrovou výšku. Po odkvětu rostlina vytváří plody (malvice), které jsou známé jako kdoule. Jsou vhodné pro zpracování na marmelády nebo želé, čerstvé jsou nepoživatelné. Mají příjemnou vůni a naše (pra)babičky je ukládaly do prádelníků a mezi šatstvo.
Také kdoulovce se rozmnožují výběžky, které lze odkopnout a rostlinu si tak snadno namnožit. Jsou to nenáročné dřeviny, které se spokojí s jakoukoli půdou, je-li propustná.
Jednou z nejkrásnějších okrasných dřevin, ne-li nejkrásnější, je magnolie (Magnolia), česky šácholan. Magnolie jsou nápadně kvetoucí velkolisté dřeviny, jež v plstnatých pupenech na koncích větviček mají ukryty velké jednotlivé a okouzlující květy, které kontrastují s holými větvemi a často voní po ovoci. Ačkoliv se jedná o nádhernou rostlinu, která po mnoho let zaručuje bohatou nadílku květů, jsou šácholany nenáročné, co se týká péče o ně. Snášejí řez, ten ale není nutný. Proto raději neřezat!
Nejvíce druhů šácholanů roste ve východní a jihovýchodní Asii. U nás se magnolie uplatňují zejména jako solitéry. V parcích a ve velkých zahradách mají prostor pro svůj rozkladitý vzrůst stromy, v předzahrádkách a malých zahrádkách se dobře uplatní kultivary sloupovitého nebo keřovitého vzrůstu. Magnolie milují slunce a přiměřeně vlhkou a humózní půdu. Rozmnožují se generativně i vegetativně, a to hřížením v červnu až červenci.