Naprosto ideální rostlina pro začátečníky, a to i pro školní dítka, je vodomilná polotravina šáchor, známá pravděpodobně především jako papyrus, kterému rozhodně nelze ublížit nadměrnou dávkou vody. Naopak, šáchor, jenž je vlastně bažinná rostlina, potřebuje velké množství vody, proto také se mu výborně daří v hydroponii, skvěle se uplatní v akváriích či mělkých vodních nádržích. Není ani náročný na světlo, i když samozřejmě světlé místo mu vyhovuje nejvíce, dokonce dobře snáší plné slunce.
V subtropických oblastech roste divoce v přírodě přibližně šest set jeho druhů, z nichž pravděpodobně u nás nejznámější je šáchor střídavolistý (Cyperus alternifolius). Na svých dlouhých stoncích, které mohou dorůst i do výšky dvou metrů, vytváří listové růžice připomínající roztažený deštník. Z jejich středu vyrůstá nezajímavé květenství. Malé klasovité květy, které se obvykle objevují v létě a dlouho vydrží, jsou světle žluté nebo světle hnědé barvy a nevoní.
Množení této rostliny je rovněž bezproblémové. Buď ji při přesazování v kořenovém balu rozdělíme, nebo se rozhodneme pro jiný způsob, který spočívá v tom, že odřízneme i s částí stonku dlouhou asi 5 cm dobře vyvinutou listovou růžici a dáme ji do vody, kde rychle vytvoří kořínky.
Pro ty, kteří na zálivku zapomínají
Další téměř nezničitelnou rostlinou je tenura třípáskatá (Sansevieria trifasciata), známá jako tchynin jazyk, která rovněž vyžaduje minimum péče. Tato polosukulentní rostlina pochází ze stepních oblastí tropické západní Afriky, a proto se jí daří prakticky na kterémkoli místě v našich interiérech, i když nejraději má osluněné stanoviště (ne však úpal na plném slunci) s běžnou pokojovou teplotou, v zimě je pro ni optimální 18 –20 °C. Tenura snáší dobře suchý vzduch a mnoho vláhy jí škodí; při pozorné péči mohou její mečovité listy vyrůst až do výšky více než jeden metr. Starší rostliny vytvářejí na delším stvolu laty s bílými nenápadnými květy, jejichž vůně připomínající vůni konvalinek je nejintenzivnější večer.
Množení této robustní rostliny lze provádět dvěma způsoby, a to buď při přesazování dělením trsu, nebo listovými řízky tak, že starší listy řežeme příčně na kousky asi 6 –8 cm dlouhé, které zaprášíme dřevěným uhlím a zapícháme do substrátu – nejlépe vlhkého písku. Při tomto způsobu množení však nové rostlinky, které vyrostou poměrně rychle, jsou „pouze zelené“, to znamená, že vzorkované druhy ztrácejí své barevné okraje.
Skromnost sama
Hvězdou, zcela nenáročnou mezi všemi interiérovými rostlinami, je asi zamioculcas (Zamioculcas zamiifolia), rovněž pocházející z Afriky, který se v našich obchodech objevil v posledních letech, záhy se stal velmi populární a zařadil se mezi nejoblíbenější interiérové rostliny. Robustní rostlina vyniká tmavě zelenými lesklými zpeřenými listy, které vytvářejí dojem růžice a mohou dosáhnout i délky jednoho metru.
Zásluhu na věhlasu zamioculcasu má nejen jeho zajímavý atraktivní dekorativní habitus, ale i absolutní skromnost, co se týká péče. Nevyžaduje pravidelnou zálivku, například v zimě se bez ní obejde i několik týdnů, dobře snáší sucho, ať je léto jakkoli horké, protože jako zásobárna vody zamioculcasu slouží sukulentní kořen. Má rád rozptýlené světlo, proto dobře prospívá v polostínu, a díky svým silným listům statečně odolává škůdcům. Jediné, na co bychom si měli při jeho pěstování dát pozor, je nadbytek zálivky, který způsobí hnilobu stonků a rostlinu zničí.
Také tuto rostlinu můžeme snadno množit jednak dělením trsu větších jedinců při přesazování, jednak listovou čepelí, jednotlivé lístky rovněž po několika týdnech vytvoří ve vodě kořínky.