Stavebníci a sousedé
Poměrně velká rodina Krejčích bydlela původně v bytě na Vinohradech v Kolárově ulici, kam se později přiženil i Emil Filla. Pak se naskytla možnost postavit rodinnou vilku na Ořechovce, aby se vyřešily problémy s nedostatkem prostoru, včetně ateliéru pro Fillu.
Všechny parcely v sousedství byly opravdu hvězdně obsazené. Hned vedle bydleli sochař Bohumil Kafka a malíř Vincenc Beneš, své vily tu měli grafici Jaroslav Benda a Jan C. Vondrouš a výtvarník Otakar Španiel. Nedaleko stojí i původní rodinné domy architektů Ořechovky Jaroslava Vondráka a Aloise Dryáka. Jediný ze sousedů mimo kulturní obec byl rada Macháček, státní úředník.
Pan Krejčí je zvyklý, že u dveří občas zazvoní zvědavý kolemjdoucí nebo někdo, kdo připravuje článek či výstavu týkající se jeho rodiny: „Stavbu našeho domu inicioval můj dědeček. Po složení nemalé zálohy se rodina zavázala splácet hypotéku. Ještě my, jako třetí generace, jsme poslední platby odevzdávali začátkem 60. let. Do prodloužené délky splatnosti vstupovaly všechny ty změny měn – protektorátní, poválečná a také socialistická.
Architekt Janák byl blízký přítel Emila Filly a jeho ženy Hany, dědečkovy dcery. Znali se ze Skupiny výtvarných umělců Mánes. Filla do projektu hodně zasahoval. Podrobnou dokumentaci ke stavbě domu, včetně Fillových poznámek, jsem našel v rámci své „papírové archeologie“, jak nazývám přebírání stohů papírů z pozůstalosti po Fillovi. Nechal se hodně inspirovat dlouholetým pobytem v Holandsku. Dokonce jsem přesvědčen, že Fillu konkrétně inspiroval obraz Pietera Brueghela staršího Lovci v zimě. Jeho kopii ve skutečných rozměrech 117 x 162 cm měl dlouhá léta v ateliéru, a jeden z domů na plátně má hodně podobný charakter jako dům náš.“ Filla si prosadil i obrovské ateliérové okno s kladkou, kudy stěhoval do podkroví obrazy a nábytek. Stavba prý byla jinak dost ošizená. Prováděl ji závod Bratři Kavalírové, a ti zřejmě šetřili na materiálu. Mimo jiné, položili méně trámů na střešní překlad, konstrukce do sebe dobře nezapadala, takže později docházelo k častým opravám. Problémem byla zpočátku i vybraná parcela, jejíž půdorys není pravidelný, ale v několika úhlech zkosený, proto také později přilehlá ulice dostala název Lomená. Přes oficiální zákaz rodina na zahradě chovala zvířata. Fillovi měli chovnou stanici boxerů a staré fotografie ukazují, jak na krásně osázené zahradě, kde se klikatily opukové cestičky, zřídili výběh pro psy. A v proluce mezi terasou a domem udělali voliéru pro výra, kterého Filla někde dostal a jeho motiv uplatnil na několika obrazech. Když výr umřel, vycpali ho a darovali do jedné školy jako učební pomůcku.
Neobvyklé zvíře choval i soused, sochař Bohumil Kafka. Měl starého vypelichaného lva, který mu sloužil jako model pro plastiky s národní tematikou.
Architektura domu
V porovnání s domy nejbližších sousedů, což jsou velmi lehké stavby působící ladným dojmem, vypadá dům rodiny Krejčích jako mohutný kamenný monolit. Jednolitá čelní fasáda byla rozčleněna středním sloupem u vstupního vchodu a odlehčující funkci plní i veranda v prvním patře, balkony do zahrady a rozměrné ateliérové okno na jižním průčelí.
Jedná se o dvojdomek a obě části jsou naprosto identické. Dům má přízemí a jedno patro, a ještě nad ním je v jedné půlce domu ateliér, který v druhé půlce supluje půda. Ateliér je prostorný a i dnes slouží jako pracovna, kde pan Krejčí pobývá asi nejčastěji: „Bývala tu hezká výzdoba, na stěnách visely Fillovy obrazy, vlastně se tu pracovalo i žilo a odpočívalo. Fillovi si tam zvali přátele, měli gramofon a pouštěli desky s tehdejší moderní hudbou. Jinak to byla typická tvůrčí dílna s plátny a barvami a bednou hlíny na plastiky.“
Interiér a nezvaní hosté
Co se týká dalších místností, v každém patře je velká hala a po stranách menší pokoje. Dole byla původně knihovna, kuchyně a vedle ní miniaturní spižírna a pokojík pro služku. Nahoře je ložnice, bývalá šatna a za ní koupelna. Obě toalety jsou v hale. Otevřená hala se schodištěm, které sloužilo jako obrazárna, se zdvíhá přes obě patra.
„Původně se vytápělo americkými kamny, těmi kovovými, krásně lesklými, se slídovými okýnky, na které se rodina ráda dívala jako na televizi.
Obytná plocha domu tvoří jen asi 80 m2. Když se za komunismu řešily nadměrné metry, byla to výhoda, protože jsme dům nemuseli dávat k dispozici nuceným nájemníkům. Přesto se do Fillova ateliéru nastěhoval akademický malíř Miroslav Holý. Aniž jsme cokoliv tušili, jednou se objevil ve dveřích s dekretem z národního výboru a od svazu umělců, že mu musíme ateliér s příslušenstvím pronajmout za 60 Kčs měsíčně, včetně elektřiny a topení. Všechny naše protesty vyzněly naprázdno. Problém byl, že jediný vchod do ateliéru vedl přes náš byt a nedalo se nic zamykat, takže nám po domě chodili cizí lidé. Nakonec nahoře vyměnili zámek a my neměli přístup ani ke svým věcem. Tahle okupace ateliéru trvala celkem čtrnáct let,“ líčí vnuk.
Domácí
Dědeček, zakladatel domu, pocházel z Hostinného v Podkrkonoší. Později se usadil v Praze a působil hlavně jako profesor filosofie a psychologie na Karlově univerzitě. Odborníci ho považují za zakladatele moderní české psychologie, tak ho definuje i Jiřina Popelová, která o něm napsala pěknou monografii. Napsal a přeložil mnoho knih, působil v Nové době, Volných směrech a dalších dobových i odborných časopisech. Také vstoupil na půdu politickou a stal se senátorem. Zbyla po něm rozsáhlá knihovna a bohatá korespondence s T. G. Masarykem, K. V. Raisem a dalšími významnými osobnostmi té doby.
Vzpomínky se Františkovy Krejčímu IV. míhají v hlavě jedna za druhou: „S mým dědečkem jsme se osobně v životě minuli, takže ho znám jen z vyprávění. V rámci rodiny to prý byl člověk poměrně uzavřený, strohý, cílevědomý a šetrný. Podporoval Emila Fillu, který se oženil s jeho dcerou Hanou – ze začátku žili v dost špatných podmínkách. Tatínkovi se také věnoval, rozšiřoval mu obzory. Od něho táta zdědil i lásku k železnici.Vyprávěl nám, jak mu v dětství imponovalo, že dědeček jako tehdejší politik mohl zadarmo cestovat vlakem, dokonce první třídou. Jméno František se v naší rodině v mužské linii dědí už tradičně. Můj dědeček byl František po svém otci, pak následoval můj otec, jemuž sestry domácky říkaly Iša a ono se to transformovalo i do jména uměleckého. Já jsem František IV. a můj syn František V.“
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o Išovi Krejčím
- o ženách v domě slavných mužů
- o odkazu slavných předků
