Atraktivita centra trvá, co je město městem, dobré adresy znala již řecká antika. První moderní velkoměsto Řím pak přidalo kontrast výstavnosti centra a nevýstavnosti periferie a dobré adresy za městem.
Středověké město problém centra odložilo: menší města, kde z náměstí bylo k městským branám pár kroků, měla prakticky jen dobré adresy, velké náměstí obklopovaly parcely ústící vzadu už do hradební ulice. Vše se tak odehrávalo v centru, velké trhy i drobný obchod a výroba, kolektivní slavnosti i individuální všednost, život duchovní i velmi tělesný. Až explozivní růst měst a stavba monofunkčních čtvrtí vrátila do evropského vývoje to, co poznal antický Řím: nutnost oddělit v městském prostoru individuální místo bydlení od míst práce, zábavy, odpočinku a stvrzování vlastní identity. Komplexnost funkcí a významů měst musela být delegována na jejich centrum. Mechanismus kompenzace bídy privátního blahobytem veřejného přitažlivost centra ještě posílil. Odkryl ale zároveň past záměrné tvorby městských center: potřeba prostorových uzlů, kde se soustřeďuje a protíná městský život, si své uspokojení najde na často překvapivých místech. Architektonicky atraktivní prostředí ale nestačí, aby přitáhlo městský život. Stačí trocha nevlídnosti, provozního či sociálního nepohodlí, cizorodosti, aby velkorysý nový veřejný prostor zůstal mrtvý a život čtvrti zachoval věrnost nekomponovanému prostranství před ošklivou samoobsluhou.
Drobné české sídlo, jehož proměnu z normalizační mrtvoly v sousedské městečko plné barvitého živnostenského dění chodím sledovat již přes deset let, nechalo část rolet zase spadnout a část výloh znovu prachem oslepnout. Přibylo veřejné plastiky a parkových úprav, ubylo ale krásy. Přibylo laviček, ubylo ale sousedského klábosení na nich. Přátelsky nehledí ani instantní maminky vystupující na náměstí ze svých autíček na nákupy či na hraní ani mohutné šíje okázale konzumujících majitelů dodávek zaparkovaných před náhle nevlídnou hospodou. Ani cyklisté, kteří ve stoupání ven z městečka kolem znovu zaniklého kina vpouštějí do svých krevních oběhů první dávky adrenalinu, mi nepřipadají šťastní...
Léta věřím, že není malých architektonických rolí, a raduji se z každého odložení ambice katedrály a soustředění na drobný městský detail, po němž se chodí či na němž se posedá. Český Krumlov, Brno, Olomouc, Litomyšl... V poslední době ale sleduji nárůst jakéhosi formálního kultu úpravnosti, zásahů, které nejsou architekturou, jen její imitací. Vane z nich chlad. Do tradičního a veskrze obyčejného prostředí náhle vpadá zámková dlažba, okázalý design mobiliáře, zahradní svítidla, velkorysý informační systém. Nevadí, že nový mobiliář nezve k usednutí zjevnou nepohodlností i prostě proto, že na místech jeho rozmístění není proč sedět. Nevadí ani, že efektně nasvícený parter a přeopravené dominanty centra nikdo večer nevidí, protože už léta není proč do centra chodit a utekla by televize. Nešlo přeci o zkvalitnění skutečného života, ale o zviditelnění, reprezentaci, pomník. Iniciovat vznik dobré veřejné stavby a dotáhnout ji až k dokončení je proces, jehož čas má jiný rytmus než dnešní komunální politika. Úpravy, jež si vystačí s dodavateli městského mobiliáře a osvětlení, dlaždiči a zahradnickou firmou, se do tohoto rytmu vejdou bez problémů.
Proč cítím van chladu? Protože už jsem to zažil a nechci se vracet: kus povinné krásy, která má smysl jen v gestu. Zbytečnou sochu na mrtvém místě sídliště. Obludné keramické jímky na květiny zasypané nedopalky na náměstí. Dary shůry, které mají chuť urážky. Co by ještě chtěli, vždyť dostali... Městské centrum je komplexní fenomén také tím, že je kolektivním výtvorem, nejen předmětem kolektivního konzumu. Platí tu jen my. Objeví-li se princip my a oni , centrum přestává nebo nezačne plnohodnotně fungovat. Nezbývá než připustit, že v případě veřejného prostoru městských center nejde architektura před životem. Nemáme dosud plnohodnotný veřejný život, jen trochu zábavy. Návrat do centra teprve přijde. Česká, moravská a slezská architektura tak zatím spíše jen čeká na objednávku.
Sama veřejný život stimulovat neumí.
