Hrob vypráví o skupině spolubydlících z vysokoškolské koleje, kteří po letech míří na společné setkání na Vestmanské ostrovy. Chtějí se rozloučit se zesnulou kamarádkou, jež bývala součástí jejich skupiny. Malé vulkanické souostroví ležící přibližně deset kilometrů od Islandu čítá několik ostrůvků, přičemž obydlený je pouze jeden z nich.

Ačkoliv se všichni z party snažili z hlavy vytěsnit důsledky jedné dávné bujaré oslavy, největrnější místo Evropy jejich vzpomínky na osudnou noc spát nenechá a vytahuje jednotlivé útržky jako nitky z rozpárané látky.

Události naplno rozdmýchá nález dvou mrtvých těl na kamenité pláži nedaleko nově zrekonstruovaného domku strážce majáku. Policie na místo vysílá Idunn, Týra a Karó, aby se ujali vyšetřování, v němž zdánlivě nic nedává smysl. A drsný vítr, který zastavil letecký provoz, neustává...

Černý led je okem takřka neviditelná ledová vrstva na asfaltové vozovce výrazně zvyšující riziko nehod a úrazů. Stejně jako nebezpečí, které se v Yrsiných knihách může zdát na hony vzdálené, i když může být přímo před vámi. Pokračování série tentokrát staví do popředí děje patoložku Idunn. „Fandím silným ženám a největší vliv na mě má moje máma, která jako první žena na Islandu získala doktorát z matematiky,“ odhalila autorka. Osobitá soudní lékařka Idunn musí ve svém rodném městě čelit výzvám nejen pracovním, ale také osobním. Navazuje tak na Týra, hrdinu první knihy Není úniku, jehož rodinný původ funguje jako leitmotiv celé řady. 

 

Při psaní si Yrsa pouští jako kulisu hororové filmy, aby načerpala ponurou atmosféru. Přitom ona sama do světa literatury vstoupila s dětskými knížkami. Napsala pět titulů pro děti, než pocítila touhu hodit na papír témata, která nemají v tvorbě pro nejmenší prostor. „Myslím si, že všichni autoři píší knihy, které by rádi četli, a já miluji kriminální romány a horory. Takže to pro mě byla snadná volba,“ dodává spisovatelka.

Její romány pevně staví také na islandském kulturním dědictví a na tamní přírodě, s níž se rodačka z Reykjavíku cítí silně spjatá. V tom podle ní leží síla severské krimi. „Uvědomujeme si koloběh života a smrti. Nevyhýbáme se tomu, že vražda je strašná, nesnažíme se skrývat, jak velký dopad má na ty, kteří jsou v jejím dosahu,“ říká.

Ve své tvorbě se Yrsa snaží vycházet z reálných míst, která opravdu existují. Vestmanské ostrovy si tedy jako dějiště Hrobu nevybrala náhodou. Místo považuje za jedno z nejhezčích na Islandu. Co může být krásnějšího než největrnější ostrovy Evropy, kde největší město čítá pouze čtyři tisíce obyvatel? Za zmínku stojí i místní slavný maják, který se tyčí na ostrůvku, jehož srázy padají přímo do oceánu. Dříve býval maják meteorologickou stanicí, kde bydlel strážce. Dnes patří prostor privátnímu majiteli, který ho pronajímá návštěvníkům k soukromým pobytům, což je i případ skupiny přátel cestující na ostrov.

Ačkoliv si vedle „spisovatelství na plný úvazek“ ponechala i své zaměstnání, pro všechny, kteří na psaní knih pomýšlejí, má Yrsa jasný tip. „Myslím, že to, co by pomohlo začínajícím spisovatelům, již pracují na svém prvním pokusu o román, by bylo snažit se udržet pozornost. Je tak snadné to vzdát, když na vaši knihu nikdo nečeká. A nejtěžší je právě ta první,“ radí.

Ve třetí knize série se autorka z pláží přesouvá na místo, kam by většina z nás nechtěla ani na exkurzi – do firmy na zpracování odpadu. Yrsa se opět nechala inspirovat aktuálním děním na Islandu, debatou nad výstavbou nového zařízení na likvidaci odpadů. Právě zde je totiž v její knize nalezen odpadkový pytel s bezhlavou kostrou. Yrsa Sigurðardóttir s aktuální knižní řadou pokračuje tradičně pod hlavičkou nakladatelství Metafora z Nakladatelského domu GRADA.