Fascinující příběh poslední velké zahrady v centru Jindřichova Hradce začíná v 18. století, kdy ji jako barokní palácovou zahradu Černínů založil tvůrce krumlovských zámeckých zahrad Jan Antonín Zinner. Po pozdějším požáru už sice nebyla obnovena, ale na více než sto let se proměnila ve vyhlášené Krafferovo zahradnictví a až zestátnění a necitlivé zásahy ve 20. století přivedly areál k úpadku. Plnohodnotná obnova začíná v roce 2021, kdy opuštěné zahradnictví přebírá skupina krajinářských architektů z Ateliéru Za Mák. Jejich energie dává zahradě nový život a vytváří komunitní místo v centru Jindřichova Hradce. Na základech barokní zahrady a prvorepublikového zahradnictví se brownfield mění na místo, kde se prolíná zahradnické řemeslo s kulturou a příběhy lidí.

 

Krafferova zahrada je jako ostrov uprostřed města, kde se na půdorysu staré barokní zahrady odehrává pestré představení. Zahrada je rekonstruována podle znovunalezené, více než 200 let staré konfigurace terénu, přizpůsobené současným funkcím. Vzniká tak variabilní prostor pro kulturu, odpočinek i pěstování květin.

Základní koncepce je přísně geometrická – vychází z odkrytého historického tvarosloví, které zahradě dává jasný řád. V detailu je však řešení zcela soudobé a maximálně ekologicky udržitelné s důrazem na recyklaci, hospodaření s dešťovou vodou a podporu biodiverzity. Do jasných linií vstupuje přirozená divokost rostlin, která s nimi kontrastuje. Celou terasovitou zahradu vymezuje barokní kamenná zeď, lemovaná jižně orientovanými skleníky a pěstitelskými sklady.

Největší část areálu je dnes veřejnou ukázkovou zahradou. Rostliny se tu nejenom prodávají, ale také pěstují a veřejnost se tak může seznámit s lokální a sezónní produkcí květin. Prostor dostávají rozmanité kulturní a environmentální akce, květinové, bylinkové a jiné workshopy, a kdokoli si zde může přijít jen tak odpočinout.

 

Stavební úpravy areálu jsou koncipovány s důrazem na otevření zahrady veřejnosti. Klíčový architektonický zásah se odehrál na severovýchodním okraji zahrady. Blok skladů a skleníků z různých období byl architekty „rozříznut“ ve svém středu, kterým nyní vede betonová rampa – nový přímočarý vstup do zahrady. Hlavní motiv otevření, jasný prostý a sebevědomý, především usnadňuje přístup s kočárky a hendikepovaným.

Rampu vymezuje z jedné strany patrový dům se zelenými okny, který je postupně renovován, ze strany druhé nahradila rozpadlý skleník přístavba nového zázemí – květinářství a ateliéru krajinářských architektů. Nízká hmota přístavby se přirozeně začleňuje do sestavy původních skleníků a svou zelenou střechou se zapojuje do kontextu celé terasovité zahrady.


Architektura nového zázemí se snaží být srozumitelná a souladná se zadanou funkcí. Dům je usazen na jasném betonovém soklu, který je propojen s betonovou rampou přivádějící návštěvníky do zahrady. Dispozičně i konstrukčně se přimyká k původní barokní ohradní zdi, která přímo prochází souborem staveb a její fragmenty se promítají i do interiéru. Tuto situaci podtrhuje monolitický těžký překlad, který spojuje přístavbu se zdí symbolicky i konstrukčně. Stavba je zakončena plochou vegetační střechou s výrazným přesahem na jih, který stíní intenzivní letní slunce.


Dominantním prvkem interiéru jsou přiznané stropní trámy a jasně definovaná římsa, která je vynáší. Prostor je účelný a křehký zároveň. Příčka nemusí být definitivní – proto je lehká, překližková. Všechny zdi jsou bez omítek – jen vápnem vybílené, a tak se setkává struktura přesné keramické tvárnice s křivolakou barokní kamennou zdí pod jednotným překližkovým stropem.

Malý dům vznikal v intenzivní diskuzi, hledáním koncepčních i provozních vztahů s fungováním celé zahrady. Zahrada ovlivňovala dům a dům ovlivňoval zahradu, stejně jako krajináři kooperovali s architekty. Vznikl společný radostný prostor, dlouhodobá spolupráce na dalších projektech i kamarádství. Vývoj architektury ani zahrady není zdaleka u konce.