Marie Tefrová bydlí v nekrásnější části Prahy. Všehrdova ulice se jí stala osudem. A ona je tomu ráda. „Dům U Bílého křížku stál vedle malostranského špitálu, později chudobince Pod Petřínem, jak byl nazýván. Když jsem se v roce 1962 do tohoto domu stěhovala, byly na zahradě ještě zbytky náhrobků a mramorových desek. V době, kdy Prahu zachvátila velká morová rána, nestačily hřbitovy kolem malostranského špitálu, a tak se pohřbívalo, kde se dalo, tedy i mezi otevřenými dvory. Dům se vzpomíná už v roce 1142. Na protější straně stály tehdy v zahradách mlýny, které patřily jeptiškám dominikánkám. Hned vedle náhonů, a nutno říct, že jeden z mlýnů se zachoval dodnes a bydlí v něm rodina Paloušových, stál kostel svaté Anny s klášterem, kde konali duchovní správu probošti řádu sv. Dominika,“ vypráví Marie Tefrová a je jasné, že Všehrdova ulice je její láskou na celý život. Vždyť také říká, že tu má svoje „trojdomí“.
U Bílého křížku, kde akademická malířka Marie Tefrová žila a malovala čtyřiadvacet let, měla nejen pěkný byt, ale také rozlehlý ateliér v podkroví. A to byl také důvod, proč se rozhodla vyhovět sousedům, tehdy mladé rodině s malými dětmi, současného zástupce pražského magistrátu Jana Bürgermeistera, a byt si s nimi vyměnila.
„Můj druhý domov a pracoviště se pak nacházely v domě U Černého slunce, který se vyznačoval tím, že to byl barokní dům, který stavěl pro svou rodinu Kilián Ignác Dienzenhofer. Je to jediný měšťanský dům tohoto slavného architekta, jinak pouze stavitele významných sakrální staveb českého baroka. Dům měl otevřenou pavlač do zahrady, odkud byl výhled na Petřín a hladovou zeď. V zahradě jsme pořádali s kolegy výtvarníky známé undergroundové Malostranské dvorky. Byly to výstavy soch a obrazů.“
Jan Werich, Jiří Trnka, režisér Národního divadla Miroslav Macháček, mim Ladislav Fialka, jazzová zpěvačka Eva Olmerová nebo také Juraj Herz. S některými se v tomto bytě scházela malířka na schůzky pracovní, s jinými na přátelské. V tomto bytě sedávali akademičtí malíři Jirka Sopko a Kristián Kodet, akademický sochař Kurt Gebauer, mim Boris Hybner, Juraj Jakubisko, Petr Hapka, Jiří Stivín, Fero Velecký, Hana Hegerová, režiséři Kadár a Klos i profesor filosofie a kdysi asistent prof. Patočky Ivan Dubský. Ti všichni prošli tímto vzácným barokním domem, seděli ve starých křeslech a na starých pohovkách, povídali o divadle, o malování, o umění, o životě, a až do ranních kuropění si konfrontovali svoje názory a myšlenky. V létě seděli na terase a dívali se do rozkvetlé zahrady, která také pamatuje hezkých pár století. Ještě dodnes je ohraničena zdí s ostěním z režných cihel.
„Ta naše setkávání byla obohacující, v té době jsem ještě měla na půdě ateliér, a když byly moje dcery malé, sedávali jsme také tam a pouštěli jsme se to takových filosofických úvah, jako je třeba otázka, kterou si klade každý dobrý umělec – co je to tvoření, o touze člověka po harmonii a pravdě. Dnes už si takové otázky kladu víceméně sama. Jednak proto, že málokdo se chce s tímto konzumním světem konfrontovat, a jednak proto, že ti, kteří se s ním konfrontují, přijímají ho a těží z něj, ke mně nechodí. O povrchnosti, balastu a senzaci nechci slyšet. Vážím si předků a cítím zodpovědnost do budoucnosti. Možná pro někoho konzervativní, ale s vykořeňováním evropských tradic a současnou ideou postmoderního evropského myšlení nesouhlasím. Považuji to za nebezpečné vůči příštím pokolením. Současnost a aktuálnost je pro mne důležitá, ale viděná v kontinuitě na obě strany dějin,“ říká Marie Tefrová a je jisté, že její vzpomínky, kdy se v 60. a 70. letech minulého století setkávala ve Všehrdově ulici s výtvarníky a umělci, jsou pro ni velmi vzácné – a pro celý život.
Při povodni v roce 2002, kdy voda zatopila pražskou Kampu a až do poloviny Všehrdovy ulice se dalo projíždět jen na lodičkách, nezbylo než se zase stěhovat. A našla se vzácná, laskavá majitelka sousedního domu, paní Veselá. „Domu s označením U Tří kapříků,“ vzpomíná malířka, „čím jsem starší, tím mladší domy mi poskytují přístřeší. Tento dům postavil pradědeček současné majitelky, pan Adalbert Cieglicz ze Schönfeldu v roce 1876. To byla doba velkých sanací Prahy, zejména starých částí a periferií. Celá Malá Strana lehla totiž krátce předtím popelem po velkém požáru, a tak se postupně staré domy strhávaly a na sutinách těchto ještě gotických domů se postupně stavěly nové vyšší domy. Pozemek zakoupil jmenovaný pan Adalbert od pražského arcibiskupství v roce 1870. V jeho erbu se vyskytují tři zlatí kapři, značící vztah k Vltavě a rybníkářství. Pod našimi sklepy jsou stále ty staré základy gotických domů a je zřejmé, že terén byl po požáru navýšen až o několik metrů. V době, kdy Adalbert nechal dům postavit, byla tato lokalita pražského podhradí okrajem města, navazující na velkou výstavbu sousedního dělnického Smíchova.“
V této části Prahy žili řemeslníci a povozníci, ušpinění kominíci, klempíři, truhláři i mlynáři. Vrata domů byla podle tehdejšího nařízení barvy hnědé, odlišující tak hierarchii obyvatel. Sloužily nejen jako vchody do domů, ale byly to také přístupy k nejrůznějším dílnám a také koňským spřežením. Jaký kontrast s dneškem, kdy se v bývalé chudinské části Prahy procházejí bohatí turisté z celého světa a touží po ubytování v hotelu za devět tisíc korun na noc.
„Můj dům U Tří kapříků stojí v zákrutu ulice Všehrdovy, a proto jsou také místnosti v bytě lichoběžníkové jako půdorys domu. Má špaletová okna umožňující využít meziprostor jako skleník. Je to typický malostranský ‚pavlačák‘ s klasicistní fasádou a členěním dneska už pavlačí zasklených, které tak tvoří společensky využívané verandy do skrytých dvorů,“ popisuje svoje současné bydliště malířka Marie Tefrová a netají se tím, že se jí tady v domě s úchvatným výhledem na prejzové střechy Tyršova domu, Vltavu a Národní divadlo žije dobře a že ten prostor svědčí jejímu naturelu i tvorbě. „Ty prejzové střechy mám ráda, utvrzují mě, že jsem doma na Malé Straně v Praze a Plickova kniha POD STŘECHAMI MALÉ STRANY, kterou mám kdykoliv po ruce, mi to denně připomíná,“ vyznala se z lásky ke svým třem domům i k té malostranské akademická malířka Marie Tefrová.
