Vedle hlavního průčelí Toskánského paláce, přímo proti hradní bráně, stojí v plné nádheře nově zářící fasády nevelký dům se zahradou. Jeho historickou starobylost potvrzuje původní románské sklepení. V roce 1414 dal dům přestavět kanovník a stavitel dómu Václav z Radče a v závěti jej přiřkl kapitule svatovítské. Roku 1486 proběhla další přestavba a novým vlastníkem se stal probošt Hanuš z Kolovrat.
Roku 1541 sice dům odolal ničivému ohni, ale své si znovu vytrpěl počátkem 17. století při oslavách doprovázených ohňostrojem. Roku 1685 byl zbarokizován a roku 1734 znovu upraven, nejspíš architektem A. V. Spannbruckerem. Jenže v roce 1757 byl při pruském ostřelování Prahy opět poničen a vzápětí znovu přestavěn. Interiér byl pak v 18. století obohacen o rokokové fresky exotických motivů.
K původu domu se váže několik pověstí. Prý v něm bydlel Jan Nepomucký, a nejspíš proto je na fasádě zobrazena jeho podoba. V současnosti je v prostorách domu instalována sbírka pamětihodných předmětů a mobiliáře po Alfonsi Muchovi. Dodnes tu sídlí jeho snacha, osmaosmdesátiletá Geraldina Muchová, vdova po Alfonsově synovi, spisovateli Jiřím Muchovi. Žena neuvěřitelné svěžesti, optimismu a energie, a také její syn, šestapadesátiletý John.
Zvláštní osudové setkání
Jiří Mucha byl muž velkého světa, jehož vášní i životním posláním bylo cestování a poznávání všeho nového. V letech 1920 – 1921 pobýval ve Spojených státech, později se v letech 1937 – 1939 usadil v Paříži. Tam ho zastihla válka. Jako voják československé armády se stal příslušníkem vojenského letectva a byl jím pak také v Anglii. Záhy po příchodu do Londýna byl vyzván ke spolupráci s rozhlasovou stanicí BBC. V té době současně dopisoval do několika pražských listů. Neznal jazykové bariéry, a tak od roku 1943 začal působit jako válečný zpravodaj na bojištích Evropy, Afriky a Blízkého a Dálného Východu. K válečnému putování se ostatně vztahují i jeho dvě knihy Spálená setba a Válka pokračuje.
V roce 1941 v Anglii poznal Geraldinu. Její otec byl profesorem londýnské Královské akademie hudby. Jakmile skončil školní rok, spěchal vždy s celou rodinou k příbuzným do rodného Skotska. Geraldina tehdy hrála na housle a na klavír, chtěla být skladatelkou, a tak vstoupila roku 1935 na Královskou hudební akademii, kde už o dva roky později získala čtyřleté stipendium. Přišla však válka. Hlásila se do armády, jako tehdy v Anglii mnohé jiné ženy, ale nevzali ji. Studovala tedy dál, a současně byla přidělena na ústřednu jako telefonistka.
V jedenačtyřicátém se Anglie připravovala k invazi a Geraldininy dvě tety byly vystěhovány do vnitrozemí, do Lemmington Spa. Nedaleko odtud, v Chommondeley, byl tábor mladých utečenců z okupované Evropy. Při návštěvě tet vyrazila Geraldina se svou sestřenicí do společnosti a cestou potkaly mládence ve francouzské uniformě. To byl okamžik, kdy se Geraldina setkala s Jiřím. Dnes pobaveně říká, že svého muže „sebrala na ulici“. Tenkrát netušila, co jeho jméno znamená a kdo je jeho otec, malíř Alfons Mucha.
Na společné cestě
Ještě téhož roku se s Jiřím vzali. Její rodiče byli proti svatbě s neznámým vojákem, ale Jiřího šarm je zakrátko odzbrojil. Znali kupodivu dílo Alfonse Muchy, ale nevěřili, že Jiří je jeho syn. Teprve další roky ukázaly, jak pozoruhodného muže si dcera zvolila za manžela. Třebaže studoval medicínu, filosofii a orientalistku, Geraldina si na něm nejvíc vážila jeho spisovatelského a překladatelského umění. Brala s vážností i jeho předchozí manželství s nadanou skladatelkou a dirigentkou, neobyčejně vzdělanou Vítězslavou Kaprálovou, která dva měsíce po svatbě roku 1940 zemřela. Paní Geraldina se s její tvorbou setkala dokonce dřív nežli s Jiřím. Slyšela totiž roku 1939 Vojenskou symfonietu, kterou hrála v Londýně Česká filharmonie. Dodnes Vitku považuje za obrovský, osudově zmařený talent.
Mezi Jiřího přáteli-letci se Geraldina brzy naučila mluvit česky, ovšem jak se ukázalo, získala slovník poněkud nekonvenční, jak říká: „samé sprosté slovo“. Učila se bez učebnice, jen od poslechu. I po letech je její čeština půvabná, jen lehký přízvuk prozrazuje, že je rodem ze Skotska.
Na konci války se mladí manželé Muchovi nedočkavě vraceli z Anglie do Čech. Tehdy ještě do rodinné bubenečské vily v ulici V Tišině. Setrvali v ní do padesátého roku, když byli při likvidaci soukromého vlastnictví bezodkladně násilně vystěhováni. Toho se naštěstí Alfons Mucha nedožil (zemřel 1939) a tak se stěhovala jen rodina Jiřího a jeho matka.
Nucené putování sbírek
Letos uplynulo pětapadesát let od chvíle, kdy se do domu na Hradčanském náměstí dostaly Muchovy sbírky a obrazy. Rodina Jiřího Muchy, spisovatele, překladatele, dramatika a scenáristy se sem přestěhovala v roce 1950. Rodinnou vilu v Bubenči nechal Alfons Mucha vystavět v roce 1906, krátce po sňatku s Marií Chytilovou. Nastěhovali se sem ale až v třicátém roce. Do té doby bydleli na Malé Straně, za Italským velvyslanectvím. Bydleli-nebydleli, protože Alfons Mucha neustále cestoval. Dokonce šestkrát navštívil Ameriku. Putoval vždy s celou rodinou, s ženou a s dětmi Jiřím a Jarčou. V Bubenči pak bydlel až do své smrti.
Budiž řečeno, že dům na Hradčanském náměstí, nové sídlo Jiřího Muchy s rodinou, nebyl v dobrém stavu. Naštěstí před válkou obýval horní patro bohatý podnikatel Džbánek, který své obydlí zmodernizoval, a právě tento byt připadl Muchovým. Dům i dnes patří kapitule sv. Víta, přestože šest jeho bytů obývají necírkevní nájemníci. Když se v devadesátých letech vracely majetky zpět do rukou vlastníků, to už se Muchovi do své vily v Bubenči vrátit nechtěli. I vzhledem k rozsahu sbírek to bylo skoro nemožné. A tak je dnes v jejich rodinné vile nájmem Velvyslanectví republiky Ghana.
Pohroma spadlá z nebe
Na jaře v padesátém roce pobývali Jiří a Geraldina s dvouletým synem Johnem v Železné Rudě, v chalupě, kterou rodina koupila v akci poválečného osídlování pohraničí. Jednoho rána zastavil před rodinnou bubenečskou vilou ohromný stěhovací vůz, s příkazem, majitele okamžitě přesídlit. „Co se nevejde, dáte do skladu,“ poznamenal příslušník stěhovací čety. Doma byla jen babička (jak se Marii Muchové, ženě Alfonse, říkalo) a nevěděla, co dělat. Odpojili jí telefon, aby se nemohla dovolat spravedlnosti. Naštěstí v horním patře, v Muchově bývalém ateliéru, byl druhý telefon, a tak zoufale volala do Železné Rudy. Jiří zuřil, okamžitě se rozjel do Prahy, a hromovým hlasem zastavil akci s křikem, o „trestuhodném ničení dědictví, které patří celému národu!" Vše se tedy ze stěhovacího vozu vracelo nazpátek.
S nesmírnou obratností pak vyslídil během měsíce jeden volný byt v domě na Hradčanském náměstí. Tam mohla být také umístěna zachráněná část rozsáhlého odkazu po Alfonsi Muchovi. Upozorňoval tehdy rezolutně magistrátní úředníky na to, že pokud by se tento odkaz nepodařilo důstojně umístit, slibovalo by to velký kulturní skandál. Jiří tak neoblomně bojoval s představiteli moci, až úředníci ztratili nervy. Nebylo jim po chuti mít na dosah tuto buržoazní rodinu, ale nedalo se nic dělat. Muchovi se usídlili v domě přímo proti Hradu. Tím ale všechno nekončilo.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
– o útoku na inteligenci národa
– o boji za uznání díla Alfonse Muchy
– o tom, že díla byla uložena jako v pařížském ateliéru
– o vzrušující minulosti
