„Je to trochu nezvyklé, ženská v ateliéru,“ zabručel kdysi její otec, když se rozhodla věnovat malířství. V té době ještě netušil, že jeho dcera bude jezdit sama do Francie, se skicářem se toulat krajinou a přátelit se s mnoha muži. Jenom na vdavky, rodinu a domácnost nikdy nedojde.
Království na půdě
Na tři místa se Zdenka Braunerová celý život ráda vracela. Vedle Prahy a Paříže do jejího srdcového trojlístku patřily i Roztoky u Prahy. Právě tady koupil její otec František August Brauner v šedesátých letech devatenáctého století mlýn. A protože byl z mlynářského rodu, nějakou dobu tu ještě mleli pro přátele mouku. S manželkou a čtyřmi dětmi sem však hlavně jezdil v létě na prázdniny. Po jeho smrti se prázdninové sídlo proměnilo v rodinnou vilku, kterou Braunerovi pronajímali hostům. Starší sestra Anna se brzy provdala do Francie, oba bratři žili převážně v Praze, zato Zdena s maminkou bydlela větší část roku právě v bývalém roztockém mlýně. V podkroví na půdě měla i svůj první ateliér. Byla to malá místnost s velkým střešním oknem. V zimě se tady netopilo, a tak někdy sotva udržela štětce v ruce. Moc klidu na práci tu nemívala. Dům plný hostů, kteří si v Braunerově vile pronajímali pokojíky, nejspíš nepřipomínal tichou oázu. Přesto však byla na své první malířské království jaksepatří pyšná. I když nepřestávala snít o poněkud klidnějším zázemí.
Probuzené letovisko
Do poloviny devatenáctého století byly Roztoky malou obcí soustředěnou kolem vodní tvrze a zámku. Od chvíle, kdy sem začal jezdit vlak, se ale všechno změnilo. Měšťané právě v této době začínali objevovat půvaby letních sídel. A snadno dostupné Roztoky nepříliš vzdálené od Prahy, se poměrně rychlým tempem proměňovaly ve vyhledávané letovisko. Vyjet si na víkend nebo na prázdniny do přírody patřilo k dobrému tónu. Zámožní milovníci nového životního stylu si proto nechávali přestavovat drobné viniční domky v Tichém údolí na letní vily, k nemalému zděšení Zdenky Braunerové, která právě do těchto míst ráda chodila. A údolí si cenila především proto, že nemělo „ticho“ pouze v názvu. S oblibou však podnikala i malířské výpravy na Levý Hradec, do Klecan či do Únětic. Zpočátku pěšky, později na kole. S tímhle báječným vynálezem ji seznámil bratr Bohuslav. Chemik, který se
přátelil s Mendělejevem, a zároveň byl nadšeným velocipédistou. U muže podobné výstřelky nevadily, zato na malířku, která se po roztockých cestách proháněla na bicyklu, se mnozí dívali jako na zjevení. Obzvlášť když si za účelem cyklistiky nechala ušít kalhoty, které se jí zdály mnohem praktičtější než dámská sukně.
Sama architektkou
V Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví se dochovala bohatá korespondence sester Braunerových. Ke konci roku 1897 se Zdenka v dopise Anně poprvé zmiňuje, že by si chtěla v Roztokách postavit „chalupu“ s ateliérem. Připojila dokonce i vlastnoruční nákres. „Já na to žádného architekta nepotřebuju a se starým Hladíkem by jsme to provedli sami,“ prohlašuje v sesterském psaníčku rezolutně. Zmíněný Josef Hladík nebyl architekt, ale zednický mistr. V Roztokách ale stavěl nejedno ze zdejších letních
sídel. V prvních snech si svůj budoucí ateliér malířka představovala jako „mélange mezi českou chalupou a anglickým cottage“. S jednoduchými dveřmi i okny a střechou krytou prejzy, šindeli či došky. Inspiraci pro svůj vysněný „domeček“ našla v anglickém dobovém časopise The Studio, jehož jedna část se věnovala architektuře. Do jisté míry ji inspiroval také ateliér sochaře Františka Bílka v Chýnově, kam poměrně často jezdívala.
Šetrná bohémka
Mistr zednický odhadl na počátku stavbu na tři tisíce zlatých. Pro Zdenku to v té době byla hodně velká suma peněz. Její obrázky se sice už tehdy prodávaly, ale výdaje měla obvykle větší než příjmy. A tak byla z větší části odkázaná na rodinné finance. Braunerovi měli příjmy z akcií, peníze dostávali za pronájem domů v Praze i Roztokách, ale… Po smrti otce nad výdaji přísným okem bděl bratr Vladimír, který byl právníkem. A také matce musela Zdena podrobně vyúčtovat, za co během měsíce utratila peníze. Kupodivu jí rodinné počty přešly nejspíš natolik do krve, že si účetní deníky vedla i v době, kdy už se neměla komu zpovídat. „Lidé si myslí, že Zdena Braunerová byla bohémka. Ve skutečnosti však šetřila, kde mohla,“ říká Marcela Šášinková ze Středočeského muzea v Roztokách u Prahy, která se životem malířky už delší dobu zabývá. Přešívala si šaty, vyráběla klobouky, topila jen v malých kamínkách. A peníze si přivydělávala, kde se dalo. Aby měla na živobytí, začala například ve Francii malovat nábytek.
Co způsobil rozchod?
Snad nejvíc však Zdenka Braunerová šetřila v době, kdy plánovala společnou budoucnost s Vilémem Mrštíkem. Všechny její předchozí vztahy skončily totiž mnohem dřív, než mohla začít přemýšlet o svatbě. Tentokrát byla však přesvědčená, že našla toho pravého a společně se už domlouvali, jak si zařídí jídelnu a ložnici. S předstihem dokonce začali zařizovat novomanželskou domácnost. Jednou Zdena koupila dvě selské židle, podruhé namalovala truhličku, jindy zase Vilém přinesl polici na talíře. Na dálku radila i Anna, jak při zařizování pokojů co
nejvíc ušetřit. Přes veškerou snahu bylo peněz pořád málo a svatba se „kvůli“ tomu stále odkládala. Nejspíš ale nešlo jen o finance. S největší pravděpodobností budoucí novomanžel neunesl Zdenčinu „přílišnou“ samostatnost a vyhraněnou osobnost. A tak ani s ním nakonec „pohádku máje“ neprožila. Vztah skončil bolestnými výčitkami, svému Vilušovi musela dokonce vracet milostnou korespondenci. Tesknit dlouze a srdceryvně nad ztracenou láskou – to nebyl Zdenčin styl. Po rozchodu s Mrštíkem začala opět vážně uvažovat o ateliéru v Roztokách, přestože předtím byla ochotná odstěhovat se se svým vyvoleným na
Slovácko.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete kapitoly:
– na kole větrného mlýna
– vyčerpaná a bez peněz
– roztocká dostaveníčka
