Tak jako se pro stavění ne tak docela hodí každá hlína nebo každý druh dřeviny, není pro stavbu iglú vhodný každý sníh. Nezapomínejme, že jazyky inuitů a jupigitů, jak zní sebeurčující názvy dvou základních skupin národů, které Evropané nazývali eskymáky, mají pro sníh několik desítek výrazů, protože za různého počasí a podmínek má sníh různou kvalitu, což mělo pro řadu jejich činností zásadní význam.
 
Iglú ze sněhu není jediný typ obydlí, ve kterém tak řečení eskymáci hledali útočiště. Je ale nejtypičtější a pro svoji kupolovitou konstrukci,  stavební materiál i technologii jedinečný, stále zajímavý a svým způsobem inspirující.

Pro stavbu iglú si stavitelé nehostinných sněžných a ledových pustin severu vybírali hrubý, krystalický, navátý sníh, z něhož bylo možné nařezat větší stejnorodé stavební bloky. Kvalitu sněhu nejprve vyzkoušeli sondou a pak ho kostěným nástrojem ořezali do žádoucího tvaru. Udává se, že vyřezané bloky byly dlouhé až jeden metr, měly tloušťku kolem dvaceti centimetrů a široké byly asi padesát centimetrů. Aby mohla vzniknout samonosná kupolovitá konstrukce, bylo třeba bloky základního věnce zevnitř mírně seříznout. K ucpání škvír a zpevnění stavby sloužil volný sníh. Tunelovitý vchod buď na iglú zahnutě navazoval nebo se pokládal níž než byla podlaha iglú, bránil tak přístupu studeného vzduchu zvenčí. Vchodové "dveře" tvořil sněhový blok, kůže nebo kožešina.

Jaké bylo vnitřní vybavení? Velká sněhová lavice sloužila k nejrůznějším denním činnostem i ke spaní. Pokládaly se na ni kůže, kůžemi se někdy "tapetoval" i vnitřní povrch iglú, což bránilo odkapávání vody ze stěny, pokud se iglú vevnitř zahřálo. A čím se zahřálo? Vytápělo se tělesným teplem svých obyvatel a teplem lamp a mohlo tu prý být i za velkých mrazů patnáct a více stupňů. Výhodou kulovitého tvaru a vnitřního povrchu iglú byla perfektní cirkulace teplého vzduchu. Není tedy divu, že mezi stavaři se dnes o iglú často mluví jako o prototypu pasivního domu.