Především jsou však tyto květiny u nás pěstované v parcích a zahradách jako keřové solitéry, okrasné rostliny s bohatým květenstvím, které jsou vhodné i pro živé plůtky, jako například hortenzie stromečkovitá (Hydrangea arborescens), dokonce i jako popínavé rostliny mohou krášlit nepěknou fasádu domu či plot. A to hned dvakrát. Hortenzie řapíkatá (Hydrangea petiolaris) se svými příčepnými kořínky zachytí opory a zdobí ji přes celou zimu. Navíc její jemně vonící květenství, na které však musíme nějaký rok počkat, opadává až na jaře. Než ale dosáhne popínavá hortenzie několikametrové výšky, uplyne mnoho let. Ve své vlasti dorůstá až 15 metrů vysoko. Naše klimatické podmínky nejsou však natolik příznivé, a tak trvá několik let, než se rostliny rozrostou.
Vybarvení květů ovlivňuje půdní pH, jeho případná změna. V zásadité půdě získáme růžovou barvu, v kyselém prostředí – přidáme-li do půdy velké množství rašeliny nebo substrát pro rododendrony, můžeme předpokládat, že se dočkáme modrých květů. Tvorbu této barvy podporuje také hliník. Říká se, že i hliníková vidlička zapíchnutá do země s kyselou půdní reakcí (to je podmínka) podpoří modré vybarvení.
Hortenzie pocházejí pravděpodobně z Asie, za jejich vlast je považováno Japonsko a Čína, kde se jim daří především u řek. Koncem 18. století se tato květina dostala do Anglie, do londýnské botanické zahrady. Svými červenými květy vzbudila značnou pozornost, ale trvalo ještě sto let, než na evropském kontinentě zdomácněla. Zpočátku se jí říkalo japonská růže, latinské pojmenování Hydrangea již napovídá něco o vodě, o tom, že hortenzie vyžaduje dostatek vláhy. Vysadíme-li ji na pohostinné stanoviště, můžeme dosáhnout atraktivní velké květy. Vhodný je polostín až stín, směs zeminy a rašeliny, aby byla půda kyselá, a na zimu je vždy vhodné rostlinu lehce kolem kořenů přikrýt, aby nepromrzly.