Nevymyslel. Vikýřníci existují. Odjakživa sídlili v trámoví na půdách, ale protože půd ubývá, musí se dnes mnozí z nich skrývat i v prostorách půdních vestaveb, což není nijak snadné, protože lidé se poslední dobou snaží využívat každý čtvereční centimetr pro sebe. Někdy tedy takový vikýřník musí vzít zavděk např. i méně frekventovaným koutem vestavěné skříně.
Je pravda, že ti vikýřníci, kteří mají k dispozici krásné původní vikýře historických staveb, jsou na své bydlení pyšní, zatímco ti, na které zbyla jen vikýřová okna všelijak bez rozmyslu dodatečně dostavěná a zbastlená, jsou trochu melancholičtí. Jejich vzájemné vztahy jsou ale rovné a přátelské, žádný z dobře bydlících vikýřníků se nevyvyšuje nad svého méně šťastného bratra.
Podle možností, které vikýřníkům jejich bydlení skýtá, občas vykukují ze svých vikýřů či okének a v noci se jimi protahují ven, aby si užili měsíčního svitu. Nemají žádné ambice a proto ani nestraší, naopak dávají si dobrý pozor, aby je lidé nezahlédli, nevyptávali se jich a nerozmazávali pak například jejich noční vycházky v bulvárním tisku. Do jisté míry dokáží měnit vzhled, někteří na sebe z legrace s oblibou berou podobu pohledného jinocha. Mnozí ale nejraději zůstávají, jací jsou a na nic si nehrají.
Mně osobně se po dlouhodobém pozorování vikýřů a vikýřových oken podařilo vikýřníka několikrát spatřit a párkrát dokonce vyfotografovat. Přála bych si však, aby mohli dál žít v klidu, neprozradím proto, kde. Upozorňuji na jejich existenci jen v naději, že se najde dost lidí, kteří si tak uvědomí, jak důležité je chovat se ohleduplně nejen k přírodě, ale i k budovám a jejich tajuplným zákoutím.
Je pravda, že ti vikýřníci, kteří mají k dispozici krásné původní vikýře historických staveb, jsou na své bydlení pyšní, zatímco ti, na které zbyla jen vikýřová okna všelijak bez rozmyslu dodatečně dostavěná a zbastlená, jsou trochu melancholičtí. Jejich vzájemné vztahy jsou ale rovné a přátelské, žádný z dobře bydlících vikýřníků se nevyvyšuje nad svého méně šťastného bratra.
Podle možností, které vikýřníkům jejich bydlení skýtá, občas vykukují ze svých vikýřů či okének a v noci se jimi protahují ven, aby si užili měsíčního svitu. Nemají žádné ambice a proto ani nestraší, naopak dávají si dobrý pozor, aby je lidé nezahlédli, nevyptávali se jich a nerozmazávali pak například jejich noční vycházky v bulvárním tisku. Do jisté míry dokáží měnit vzhled, někteří na sebe z legrace s oblibou berou podobu pohledného jinocha. Mnozí ale nejraději zůstávají, jací jsou a na nic si nehrají.
Mně osobně se po dlouhodobém pozorování vikýřů a vikýřových oken podařilo vikýřníka několikrát spatřit a párkrát dokonce vyfotografovat. Přála bych si však, aby mohli dál žít v klidu, neprozradím proto, kde. Upozorňuji na jejich existenci jen v naději, že se najde dost lidí, kteří si tak uvědomí, jak důležité je chovat se ohleduplně nejen k přírodě, ale i k budovám a jejich tajuplným zákoutím.
