ScouT bloguje: Kulturák – Hybeš, komunisti a THC

...90. léta. Klub Harlem. Šedá litina. Leon. Neuron. TetraHydroClub. Rock. Punk. Elektro. DJ scéna. UnderPlunder. Legenda. Úpadek. Dluhy. Zavřeno. 2004. Prohlášení kulturní památkou. Soudní dražba. Firma Majordomus. Žádost o zrušení památkové ochrany. Zamítnuto. 2009. Žádost o územní rozhodnutí ke stavebnímu projektu. Sedmipatrový bytový dům. Povoleno. Nutnost zachovat vstupní portál a průchod do dvora ve stylu funkcionalismu. Léto 2016. Požár. Říjen 2017. Vyřezání dřevin. Úklid. Příprava k demolici.

Už notnou dobu jsem nebyl na žádné „akcičce“. Probíral jsem se svým pomyslným seznamem budov ohrožených stavem, kterým hrozí demolice nebo jsou v tak špatném stavu, že spadnou samy. Samozřejmě, že jich bylo plno, ale mou pozornost přitahovala ten den jen jedna. Splňuje obě kritéria, v červnu minulého roku ji navíc někdo zapálil. V některých místech se propadají stropy, v okolí se to hemží nejrůznějšími individui. Věděl jsem, že to bude náročný urbex. A tak jsem začal žhavit dráty.

Pohlednice: Dělnický dům v roce 1898

S kamarádem, který je mimo jiné profesionální fotograf, jsem se sešel přímo před areálem. Počkali jsme, až přejedou auta a na chodníku nebude moc lidí. Stačilo překonat malou zídku, za kterou nás už čekalo 100 let staré království. Koukalo na nás jen pár romských občanů, kterých je v této oblasti přehršle. S tím jsme si hlavu nelámali, protože ti volat policajty určitě nebudou…

Z druhé strany nás už čekal mírný svah složený ze všeho možného. Co se komu nehodilo, letělo přes zeď. Jako království to tu rozhodně nevypadalo. Našla by se tu určitá spojitost s pohádkou O Šípkové Růžence, my jsme však doufali, že na žádnou nenarazíme. Ale připraveni jsme byli, jak říká kamarád: „Safety first!“

Bývalý parčík, který díky náletovým dřevinám připomínal spíše džungli, byste už stěží poznali. Zašlou slávu kulturního domu připomínaly už jen torza pouličních lamp a gramofonové desky válející se všude kolem.

Dovnitř jsme se dostali velkou dírou v obvodové zdi, sloužící dříve asi jako okno. Ocitli jsme se na chodbě. Po rychlém průzkumu okolí jsme rozsvítili baterky a vydali se po schodech dolů do prostor kina. Pár židlí, které tu zbyly, byly ponořeny do tmy. Se zaujetím jsem si prohlížel promítací místnost, která byla na svoji dobu profesionálně vybavená. Kolik lidí tu sedávalo!

Naše kroky nás zavedly do prostor legendárního klubu THC. Brněnský TetraHydroClub, kde probíhaly velké koncerty alternativních skupin nebo festival UnderPlunder, byl prostě něco víc než jen obyčejný klub. Kdo neznal TéHáCéčko, jako by nebyl. Zmínku o něm jste mohli najít i na výstavě Vladimira 518 s názvem Kmeny 90, mapující kulturu „bouřlivých devadesátek“. Na tajňačku jsem si tam pořídil fotku jako důkaz.

Klub musel být uzavřen kvůli špatnému stavu budovy. A to, co bylo před 15 lety uzavřeno, si už příroda bere zpět. Doslova.

Do obytné části se už nedá dostat. Nebylo totiž kudy. Na „svém“ se podílel jak zub času, tak i zdejší obyvatelé. Ze střechy brutálně zatíká, schodiště se bortí. Propadlými stropy bylo možný vidět až do třetího patra. Tomu už ale taky moc nedávám. Detaily můžete vidět na fotkách. Přes tlusté zdi bylo slyšet křik cigánů na svého druha, který si před budovou se zaškrcenou paží v klidu na lžičce připravoval svoji další dávku. Injekční stříkačku uvnitř za vraty už někdo duchapřítomný naštěstí označil. Znovu si říkám, jak by bylo nepříjemné zde někoho potkat.

Suterénem jsem následoval svého kamaráda do tělocvičny. Na zařízení se už někdo vyřádil. Líbila se mi výzdoba z graffiti, která hlásala zajímavé myšlenky. Nápis o Praze mi vykouzlil na tváři úsměv. „Něco vzít, něco nechat“, však v sobě nese hluboké poselství.

Graffiti nás čekalo všude. Najdou se i tací, kterým se to nelíbí, já si však myslím, že to k opuštěným stavbám prostě patří. A líbí se mi to. Posuďte sami.

Před sklepy, balkóny a chodby s hromadou sutin jsme se blížili k hlavnímu sálu. Na střechu jsem se bál, přeci jenom se mám rád. Prolezli jsme nespočet místnůstek, o kterých se už nedovíme, k čemu sloužily. Dech mi vyrazila na svoji dobu přelomová vzduchotechnika. Čerstvý vzduch mohl být rozháněn po celém kulturním domě. A že je veliký. Ale železo je železo a ani malta nedrží věčně.

Po starých schodech, kterým jsem už moc nevěřil, jsme stoupali k hlavnímu bodu dnešního dne. Obrovský sál s bohatými lustry však vzal po požáru za své. Někdo zapálil pódium, opona shořela na prach, před zdobený strop se požár dostal k druhému ohnisku na „galerce“. Pach spáleniště tu byl cítit stále. I přes to si sál, kde se tančilo, koncertovalo a hrálo, uchoval svoji magickou atmosféru. Podlaha byla posetá gramodeskami. Stejnými.

Pohlednice: Sál Dělnického domu

Pohlednice: Restaurace Dělnického domu

První otázka byla asi „proč?“. Záhy se mi od mého „průvodce“ dostalo odpovědi. Mezi tisíci gramodeskami se zeleným mužíčkem lze najít i pár kousků známého českého zpěváka. Nahrávací studio (které sídlilo o patro níž) stihlo zkrachovat dřív, než tato alba byla vyslána do oběhu. O patro výš se zase nacházel sklad, do kterého jsme museli doslova „vylézt“ po balíčcích s LPéčky. Čilé romské děti je vyházely z polic a z „galerky“ si s nimi házely do sálu jako s létajícími talíři. Ve sklepě, kdo ví proč, jsem našel i obaly na neexistující CD. Přes balíky nikdy neotevřených, do světa nevpuštěných desek, jsme se vrátili zpátky do sálu. Náš čas se nachýlil ke konci. A tak jsme po majestátních prošlapaných schodech scházeli pryč ze sálu kulturáku. Jeho zašlou slávu jsme nechali za zády a vydali se zpět do víru anonymního velkoměsta.