Autor, architekt Jiří Škabrada, který v současnosti působí v Ústavu památkové péče a renovací Fakulty architektury ČVUT, ostatně mj. tento záměr manifestuje v úvodu, jenž nazval výmluvně: Kdo více zná, (snad) méně ničí. "Schopnost rozpoznat, zařadit a zhodnotit dochované historické konstrukce by měla především napomoci jejich ochraně, tedy k jejich ohleduplnějšímu respektování při novodobých zásazích. V nich by se měl stále více projevovat trend ústupu od 'památkových rekonstrukcí' (někdy nešetrných, jindy pseudohistorických - pozn. S.M.) k citlivějším opravám, při nichž se z autentické hmotné podstaty objektů včetně vnitřních konstrukcí a detailů historického vybavení zachová co nejvíce," píše o části svých autorských záměrů.

Knížka architekta Škabrady je jedinečná časovým záběrem - sleduje stavební konstrukce v jejich vývoji od středověku až po secesi. V členění do 15 kapitol však autor volil přehledné předmětové uspořádání. (Názvy jednotlivých kapitol jsou následující: Zdivo, Dřevěné stěny, Hlína a lepenice, Stropy, Klenby, Podlahy a dlažby, Schody, Zábradlí a mříže, Krovy, Pokrytí střech, Vytápění, Větrání, vodní režim a odpady, Dveře a vrata, Okna a Povrchové úpravy.) Uvnitř jsou tyto kapitoly podle povahy tématu členěny buď chronologicky nebo věcně. Užitečným doplňkem je závěrečný přehled užití konstrukcí.
K zájmu o konstrukce historických staveb přešel Jiří Škabrada od svého zájmu o lidovou architekturu, v níž je vynikajícím odborníkem. Je zde tedy na místě připomenout i jeho další knihu z nakladatelství ARGO Lidové stavby, Architektura českého venkova. Tím spíš, že autora vedla k jejímu vydání stejná víra jako u knížky o konstrukcí historických staveb: Poznání kultivuje a vede ke schopnosti rozeznávat hodnoty.