Já sám jsem byl původně odhodlaný považovat uspořádání první plnohodnotné mezinárodní soutěže na českém uzemí za nepřehlédnutelný mezník, který by mohl zvýšit povědomí o architektuře u investorů i mezi veřejností, a doufal jsem, že se stane příkladným návodem, jak české prostředí otevřít kvalitní zahraniční konkurenci. Jenže někdy je toho deště víc a chladivé kapky se změní ve studený lijavec.
Výsledek soutěže přinesl určitě kvalitní řešení, které láká zájem širokého publika a nebývale polarizuje diskuzi. Podobně jako to kdysi dokázal Tančící dům. Kdyby šlo ale jen o formy, barvy a absorpční schopnost matky měst vyrovnat se s neokázalou hmotou, bylo by vše v pořádku.
Bohužel celou věc kalí odůvodněné nařčení z neregulérnosti rozhodování poroty, které Kaplickému jeho návrat do Čech pěkně ztrpčuje. Nedokážu předvídat, jaký bude mít nakonec česká varianta mezinárodního soutěžení závěr, v každém případě vím, že pokud přeci jen oko medúzy v roce 2011 na panoráma Prahy pohlédne, budu to považovat za velkou událost, ale ne za mezník. Příčinou mého střízlivění je průběh soutěže, důvodem pak uvědomění si, že proces a jeho tendence mají větší závažnost než zlom a mezník.
S Kaplického knihovnou by česká architektura mohla být o něco pestřejší a možná i pevnější. To asi ano. Pokud mě ale při pohledu na perspektivy architektonického dění v Česku něco naplňuje optimismem, pak je to především rozpoložení nastupující generace architektů. Je pestrá a pevná.