Krabice na boty aneb Ústavní soud v Brně

Kvádry plné špíny

Obrovská, přes devadesát metrů dlouhá krabice na boty si leží na Joštově třídě. Roztažená a rozvalená, nevyzývavá, a přesto výrazná, mohutná v hmotě a decentní v detailu. Proudíme okolo ní a jaksi podvědomě ji ignorujeme, zatímco si u její zdi kupujeme kafe nebo čekáme na šalinu – koneckonců přízemí krabice není zrovna líbivé: fasádu rozdělují velké kvádry a hrajou si na to, že jsou z pevného kamene. Vidí samy sebe jako tvrdou žulu a přitom jsou jenom ze štuku (pevné cementové omítky). Když jdu kolem, vůbec nemám chuť se na ně dívat, jsou tak hrubé a navíc plné stoletého prachu a špíny.

Dovnitř krabice vchází jenom pár lidí – kdo by taky šel na Ústavní soud, že? Je to ale škoda. Velký zdobený sál pamatuje časy, kdy tam zasedal moravský sněm a česky i německy znělo řečnění našich předních lídrů – dneska zapomenutých, stejně jako samotný fakt, že krabice byla postavena jako Zemský sněm (Landtagsgebäude), tedy parlament Moravy.

Tehdy, před skoro 150 lety, se asi lidi na budovu dívali jinak. Už jenom proto, že byla nová, svěží a podle tehdejšího vkusu moderní, zatímco my ji vidíme jako starou. A navíc byla politickým centrem země, což přece jenom vzbuzuje trochu jiné pocity než soud.

Ale i pro dnešního člověka může být tenhle barák natolik zajímavý, aby se z náhodného kolemjdoucího změnil v diváka. Chce to jen zájem, čas a oči. Třeba hned v přízemí jsou pod okny „zavěšeny“ girlandy ze štuku (tedy, z pohledu terminologie architektonické dekorace jsou to vlastně festony, protože teprve několik festonů tvoří girlandu... bla bla bla...). Když stojím před jedním z nich, říkám si, škoda téhle jednobarevnosti, protože s živýma barvama by iluze byla dokonalá a mohl bych se natáhnout pro jabko, hrozen vína nebo kukuřičný klas a pošmáknout si, utrhnout pučící kvítek a nabídnout ho pro radost zrovna kolem procházející slečně. Festony tu totiž jsou právě pro radost – už od dob starověkého Řecka vyjadřují štěstí a hojnost a zdobí se jimi všecko možné. I dneska si něco podobného věšíme na vánoční stromek nebo při svatbách.

Feston plný úrody

Plni festonové radosti můžeme o kus odstoupit, abychom viděli jak celou budovu, tak i detaily v dalších podlažích. Nejlepší je poodejít až za koleje nebo na druhé straně do parčíku pod stromy. A z dálky je to samozřejmě jiná podívaná!

Krabice, tedy Zemská sněmovna

Jo, furt je to krabice, ne že ne. Už v druhé polovině 19. století uměli naši předci stavět krabice srovnatelné velikostí a tvarem s dnešními nákupními centry nebo sklady u dálnic – ale s jakým zápalem je dokázali opentlit, rozčlenit a ozdobit, to už se dneska nevidí. Jako by balili dárek pro milovaného člověka. Na rozdíl od skladů a supermarketů tady nemusíme jenom prospěchat okolo a klopit zraky k zemi u prázdné, šedivé zdi, ale můžeme se zastavit, pokochat se a dát si pauzu. Naše oko se tu má čeho zachytit, naše zvědavost se má nad čím pozastavit, náš rozum má nad čím přemýšlet.

Ony i ty kvádry v přízemí, z blízka tak nehezké, mají z dálky svůj smysl. S odstupem je vidět, že nejsou zas tak špatnými herci a svoji roli pevného základu pro vyšší patra zvládají přesvědčivě. Ostatně takové pohledově „zpevněné“ přízemí (odborně se říká bosované) je prvkem běžným v architektuře už od starých Římanů a setkáme se s ním i během našich dalších potulek.

Jednotlivá podlaží od sebe oddělují římsy tak mohutné, že by na nich klidně mohl posedávat Batman a mezi nimi se dům otevírá řadami oken (něco pro počtáře – celkem jich je na vnější fasádě v prvním patře sedmdesát, ale kolik jich je v přízemí a druhém patře? A kolik je jich celkem? Hurá do počítání!). O jejich tvarech si moc povídat nemusíme, protože každý vidí, jestli jsou takové nebo makové. O čem si ale povíme, to je pokračování hry, která začala v přízemí. Postupně směrem nahoru totiž jakoby ubývá hmoty a jednotlivá podlaží jsou na pohled lehčí a lehčí (vtip: čtvrté podlaží bylo tak lehké, že uletělo :-)

Těžké okno v patře

Koukněme se na tu gradaci podrobně – přízemí je těžké a mohutné, hrubé šutry, okna jako do jeskyně. První patro je o poznání jemnější – dojem stability tu dělají pilastry na stěnách (to jsou takové ty ploché, hranaté, na stěně nalepené „sloupy“) a velké sloupy mezi obloukovými okny. Všechny jsou v tzv. toskánském řádu, který je považovaný za nejpevnější. Nad okny jsou docela velké trojúhelné nástavce (zvané frontony), které taky něco váží, a proto je na krajích oken podpírají další pilastry, tentokrát v iónském řádu, který je někde napůl mezi nosností a zdobností. Druhé patro je potom odlehčené nejvíc – nad okny jsou jenom tenké římsičky držené decentními konzolkami a pilastry i sloupy jsou v tom nejvíc načančaném řeckém řádu – v korintském, který má hlavici plnou listů, takže i když je hezký, nezdá se, že by toho hodně udržel.

Tenhle princip zdánlivého odlehčování byl zvlášť oblíbený v renesanci. To, že ho použili na budově Zemské sněmovny, je tím pádem docela logické. Krabicoidní tvar, ostré hrany, přesné proporce, určitá přísná strohost, ale přitom harmonická ladnost, stejně jako detaily výzdoby – to všecko na nás doslova křičí, že tenhle barák se inspiroval klasickou italskou architekturou. Má toho v sobě docela dost: kus Florencie, špetku Benátek, nádech Říma a taky dotek Francie, to vše v časovém rozpětí od renesance po časné baroko, od poloviny 15. až do konce 17. století. No a samozřejmě v sobě má strašně moc Vídně 19. století a stylu budov z tamější Ringstrasse. Jinými slovy, můžeme použít škatulku a říct, že Zemský sněm je barák v neorenesančním stylu.

Když jsme si tak hezky poodstoupili a nenechali se přitom zajet šalinou, pojďme se zahledět na všechny ty sochy a reliéfy. Fasáda Zemského domu je totiž obydlena tolika polonahými postavami, až by si člověk myslel, že je to spíš nudapláž nebo strip klub. Začněme úplně nahoře. Ve střední části budovy, která je o maličko vyšší než zbytek, je z každé strany šest ženských soch. Původně dělal sochy nad hlavním vchodem z Joštovy vídeňák Josef Schönfeld, a ty směrem na Žerotínovo náměstí brňák Adolf Loos starší (otec slavného pozéra a architekta). Mám ale pocit, že co je loni sundali, schovali a nahradili kopiemi, tak na Loose zapomněli a dali na obě strany jen kopie Schönfelda. Můžeme si postesknout nad tím, že chudák Loos se ztratil v propadlišti dějin, jenže ty jeho sochy nebyly nic moc. Měly trochu žabí ksichty, byly poněkud „prostorově výraznější“ a postrádaly ladnost, eleganci a přirozenost, kterou oplývají ty Schönfeldovy.


Loos	Schönfeld

Vemte si foťák se zoomem nebo dalekohled a podívejte se aspoň na kopie, protože námětově představují vše, čím by Morava měla oplývat a doufejme, že pořád oplývá – stojí tam vedle sebe Blahobyt, Historie, Spravedlnost, Mír, Láska k vlasti a Řemeslná píle (hm, té by to chtělo asi víc). Ty první tři si zkuste najít sami, není to tak těžké. Která je která z těch dalších už není moc jasné ani mně. Ale tipl bych, že Mír je asi druhá zleva, ta slečna co se plná dojetí chytá za srdce, bude Láska k vlasti a Řemeslná píle je ta borka se štítem. Nebo ne?

Tyhle holky nahoře jsou ale jenom třešnička na dortu celého davu osob, které se po dvojicích krčí nad okny na rozích a uprostřed každé fasády. Všechny tyhle reliéfy má na svědomí taky Adolf Loos st. spolu s dalším brňákem Johannem Tomolou.

Počtářský koutek: celkem je tu čtrnáct různých typů bab – ty jsou všechny v prvním patře – a čtrnáct typů chlapů – ti jsou v druhém patře. Zdobených oken je ale mnohem víc (modří už vědí), takže je jasné, že jednotlivá zobrazení se opakují. Všechny jsou samozřejmě symbolickým a alegorickým zobrazením něčeho.

Slyšíte ji hrát?

Vsadím se, že skoro každý mezi ženskými reliéfy lehko najde takové klasiky jako Vzdělání (učitelka), Kresba, Architektura nebo Pastevectví. Mezi mužskými jsou zase jasné Síla (Herkules), Lov (i s úlovkem), Chemie nebo Astronomie. A kdo má dobré oči (nebo dalekohled), všimne si třeba i takových detailů, jako že pan Železnice má u sebe nejen okřídlené kolo, ale taky pytel plný šperků, aby ukázal, jaké bohatství Moravě přinesl a v druhé ruce drží pár mincí, aby bylo jasné, že jízda není zadara.

Ale i kdybyste ani jednu alegorii nepoznali, nebo se vám prostě nechtělo, nevadí. Není nutné vědět, že Hudba má vlasy rozprostřené jako Venuše od Botticelliho, stačí jen tak pustit fantazii na špacír a říct si: Támhle ta hezká holka s harfou, jakou hudbu má asi ráda? Co hraje všem těm ostatním sochám, aby se tu nenudily? A možná, že když zavřete oči, tak tu hudbu uslyšíte...

Robert Raschka

Fantazii koneckonců asi popustili i autoři stavby. Plni zdravé hrdosti a hlavně naivní naděje, že si toho někdo všimne, se nechali na fasádě zvěčnit. Jejich profily jsou umístěny ve dvou kruhových medailonech v druhém patře a je u nich i nápis „Raschka“ a „Heft“. Musíte je ale hledat, protože tihle pánové jsou jenom na dvou z celkem dvaceti medailonů! Na ostatních se opakují dvě mužské a dvě ženské tváře. Tak si dejte záležet a až je najdete, řekněte Robovi a Tondovi: „Čus, chapi!“, myslím, že budou rádi.

No, a tak jsme se spolu dostali skoro na konec téhle první toulky a je třeba se ještě mrknout na nějaká ta nudná historická data. Slibuju, že to zkrátím. Postavit nové sídlo moravského zemského sněmu se plánovalo už v 60. letech 19. století, kdy proběhla architektonická soutěž, kterou vyhrál pán, se kterým se ještě potkáme – August Prokop (mimo jiné autor cihlové tělocvičny pod Špilasem). Zaujal tehdy s návrhem v gotickém stylu, takže kdyby to klaplo, mohli jsme mít v Brně bombastický neogotický parlament – třicet let po Londýnu, ale skoro dvacet před Budapeští. Jenže to neklaplo. Ale místo bombastičnosti máme vážnost a uměřenost, takže není čeho litovat. Proč se nestavělo podle Prokopa, to vlastně dneska už nikdo neví. Každopádně v roce 1872 se konala další soutěž a tu vyhrál společný projekt dvou architektů z Vídně, Antona Heffta (1815 Vídeň – 1900 Vídeň) a o generaci mladšího Roberta Raschky (1847 Bukurešť – 1908 Vídeň), který byl zároveň jeho zetěm, protože si vzal jeho dceru Ernestinu Marii. Stavělo se od roku 1875 do roku 1878 a na stavbu dohlížel Josef Arnold, další výtečník, se kterým se asi ještě potkáme na některé z příštích toulek.