Jana Vaňková: Kouzlo starých židlí

S nadšením jsme přijímali nabídky od známých, kteří už nepotřebovali postarší lednici nebo mikrovlnnou troubu, a svému bydlení tak pozvolna dodávali tvář. Většinu času student stejně tráví ve škole, v knihovnách nebo v kavárnách s přáteli. Skrovné vybavení bytu nám tak vyhovovalo.

Shánění nábytku má své kouzlo, i když nepopírám, že jednodušší i časově ekonomičtější je zajít do obchodu, vybrat si podle svého vkusu a ještě ten den si užívat pohodlí. S koupí nových židlí jsem schválně otálela a čekala na zázrak. „Mám možnost sehnat tři židle. Ale musela by sis je asi spravit. Máš zájem?” Na přítelovu otázku jsem bleskurychle kývla a ještě ten den si pro slíbený poklad jela.

Čekaly na mě dvě černé tonetky a jedna hnědá, intarzovaná. Nedovedete si představit to nadšení! Židle bylo nutno důkladně umýt, odmastit a natřít. Možná by mě leckterý vyučený malíř pokáral, ale věřte, že původní černé tonetky jsem dokázala zrenovovat obyčejnou, vodou ředitelnou barvou. A změna rovnou na bílo! Zánovní dřevěný stůl, ještě barvou nepolíbený, nepředstavoval rovněž žádný problém. Jídelní kout tak vznikl během pár hodin a vlastními silami.

Hnědou intarzovanou tonetku jsem ušetřila jakýchkoliv zásahů. Svým vzhledem solitéra si přímo říkala o zvláštní umístění. Po několika minutách přesouvání z jednoho koutu místnosti do druhého mi padly oči na vysoké skříně v chodbě. „Kdybych i ty natřela na bílo, milovaná tonetka by se před nimi skvostně vyjímala!” pomyslela jsem si a už jsem strhávala napůl odchlíplou tapetu ze skříně.  

Jak už to u mě bývá zvykem, rychle se nadchnu pro věc. Překotné rozhodnutí si však brzy vybere svou daň. Přepadnou mě pochyby a výčitky. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Sluncem strávené tapety mi daly zabrat. Bez speciálních přípravků a nástrojů, vybavena pouhou teplou vodou,  nožem a houbičkou na nádobí jsem po dvou hodinách neútěšné práce propadla beznaději. Přiznávám, že ani po třech hodinách, kdy byla skříň jakž takž připravena k natírání, mé zoufalství neustávalo. Barva na lesklém povrchu stékala, nedržela a nátěr bylo nutno několikrát opakovat. Unavená a naštvaná jsem tonetku jen ledabyle ke skříni postavila a s obavami šla spát.

Ráno však včerejší láteření bylo to tam. Zkušeným okem sice lehce odhalíte nedostatky, tomu pocitu, že jste věcem vrátili život, se to však nevyrovná.

Pamatuji si na svou první zrenovovanou židli. Zachránila jsem ji před babiččinou sekyrkou a dnes slouží jako němý sluha k odkládání oblečení v koupelně. Neopouštěj staré věci pro nové, zpívá se v písni Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Ještě pořád dokážou dělat radost. I když je to někdy dřina, uznávám.