Sklo dostala do vínku, narodila se Železném Brodě - její otec, sochař Jaroslav Brychta patřil k zakladatelské generaci zdejší sklářské uměleckoprůmyslové školy.

Na to, jak vznikla unikátní umělecká symbióza Brychtová-Libenský, vzpomínal její manžel po létech v jednom rozhovoru: "V železnobrodské škole jsem nechal na stole ležet kresbu hlavy v podobě misky. Jaroslava Brychtová ji uviděla, pozorně si ji prohlédla a řekla: Pane Libenský, mohla bych to zkusit vymodelovat? A já na to: Proč ne? Ona to vymodelovala a tím to všechno začalo. Vidím to, jako by to bylo včera. To se stalo ve čtyřiapadesátém."

Vztah k sochařství a architektuře, ale i zájem o sklo, zdědila Jaroslava Brychtová po otci. Studovala na VŠUP a AVU v Praze. V roce 1950 začala působit ve výtvarném středisku , které vzniklo při podniku Železnobrodské sklo. Tady začala experimentovat s využitím skla v architektuře a zcela novým sklářským oborem - tavenou sklářskou plastikou. Ve společné tvůrčí dílně se Stanislavem Libenským, v níž se spojilo jeho malířské vidění s její sochařskou představivostí, pak urazili dlouhou cestu. Na jejím konci jsou vrcholná díla z devadesátých let, kdy přivedli možnosti sklářského sochařství k výrazové dokonalosti. Jejich společná díla jsou zastoupena v několika desítkách světových galerií, o jejich tvorbě se mluví na všech významných výtvarných školách u nás i ve světě.

Profesor Libenský zemřel v roce 2001, krátce před svými osmdesátinami. Přestože v té době byli oba stále velmi aktivní, Jaroslava Brychtová se rozhodla v umělecké práci nepokračovat. Jejich posledním společným dílem tak zůstalo zasklení gotických oken brněnského Špilberku, které bylo dokončeno v roce 2003. Prameny: časopis Keramika a sklo 3/2004; Pilchuck Glass School, WA; Prager Kabinett, galerie Lhotský.