Vracela jsem se se svou kolií z pravidelné půlnoční procházky, když mi vběhl do cesty ze zmrzlého trávníku přes chodník tam, zpět, zase tam a zpět… Připadal mi nějaký zmatený a ztracený. Uvědomila jsem si, že je mrazivá noc a že ta živá hromádka, která mi zkřížila cestu, je malý, velmi malý ježek. Vlastně ježeček. Jestli se ještě jednou ke mně vrátí, pomyslela jsem si, vezmu ho domů. Místo aby byl zalezlý někde v pelíšku u své mámy, je asi bezprizorný a odsouzený ke smrti hladem a mrazem.
Zvedla jsem ježečka – opravdu se vešel do mé dlaně. Na délku neměl snad ani deset centimetrů. „Nevím, čím tě mohu nakrmit, snad do rána vydržíš, já si co nejdřív obstarám potřebné informace. Zatím zkusím dát ti kočičí granule,“ šeptala jsem klubíčku. Po vstupu do bytu jsem svým dvěma čtvernožcům, kolii a kocourovi, sdělila, že je to malý ježek, od této chvíle Pepík, a že si ho možná necháme, ať jsou naň hodní. V domnění, že nutně potřebuje něco jako pelíšek, nabídla jsem Pepíkovi pobyt v kuchyni v krabici od bot, do které jsem postavila misku s kočičími granulemi a misku s vodou. Nato jsem krabici i s ježkem zavřela.
Ráno byla krabice sice zavřená, ale na jedné straně prokousaná. Granule byly pryč, voda vylitá a ježek nikde. Volala jsem ho jménem, na které nebyl pochopitelně zvyklý, hledala jsem za nábytkem, pod nábytkem, ve větrací šachtě, ale zvířátko se neobjevilo. Do zaměstnání jsem odcházela s utkvělou myšlenkou, že se chudákovi udělalo z granulí špatně a teď někde, možná za skříní, kam se já nedostanu, skomírá. S obavami, co mě v bytě čeká, jsem po hodinách nepřítomnosti odemykala dveře. Za nimi, jako obvykle, seděl vzorně pes, kocour a spolu s nimi tam čekal i ježek. To bylo překvapení! Další následovalo, když jsem zavolala Pepíku! Okamžitě přiběhl a od té chvíle přiběhl na zavolání vždy; v tomto ohledu strčil do kapsy i mou poslušnou kolii. Tak začalo naše soužití. Říkala jsem si, že už mám doma zvěřinec – jenomže Pepík byl malý, milý, nepíchal a byl skromný. Pravda, můj den začínal a končil uklízením bobků a miniaturních loužiček, to se mi nezamlouvalo, ale řekněte, co člověk z lásky neudělá?
Ježkovi se evidentně v paneláku líbilo. K zimnímu spánku se neuložil, proč také, vždyť v bytě bylo teplo. Zdůrazňuji, že rozhodně nedupal, jak by si mohl někdo myslet. Pohyboval se na svých nožičkách naprosto tiše. Žral a pil bez výběru z misek mých čtvernožců, spolu s kocourem spával v chlupaté psí náprsence a pomalu rostl.
Záhy začal systematicky odhalovat svou inteligenci. První příležitost jsem mu nechtěně poskytla já. Jedno ráno jsem si při odchodu do zaměstnání nevšimla, že Pepík proklouzl mezi mýma nohama na chodbu. Když jsem se po mnoha hodinách nepřítomnosti vrátila, hned ode dveří výtahu jsem se divila: co mi to ta sousedka zase dala za dveře? To je pro kocoura? Vypadá to jako zmuchlaný mokrý hadr na podlahu, ne jako obvykle kůže z makrely. Štítila jsem se toho. Odemkla jsem. Sotva se dveře pootevřely, nevábně vypadající hromádka se pohnula a vběhla do předsíně. Pepíček! Pepíček, který strávil dvanáct nebo dokonce třináct hodin za dveřmi bytu, na chodbě, kde bylo jistojistě docela rušno a odkud se mohl vydat poznávat svět. Ale byl chytrý a raději dělal mrtvého brouka. Doma je doma.
Netrvalo dlouho, co jsem při nějaké příležitosti zjistila, že milý ježeček má zoubky. Byly jako perličky a bylo jich moc. Brzy nato se v něm ozval lovecký pud a Pepík začal nenápadně, pomalu, ale jistě se svým terorem. Nejdříve skákal a zakusoval se do nohavic mých kalhot. Jakmile jsem se jen na chvíli zastavila, už mě lovil. Šlo mu to docela dobře: nasměroval pohled – a skočil. Během umývání nádobí jsem proto u dřezu přešlapovala z nohy na nohu jako medvěd při tanci. Pokoj nedal ani kocourovi, jehož ocas asi považoval za velkou žížalu, a výpady podnikal i proti kolii, která těmito ataky trpěla nejvíc. Kocour řešil časem ježčí výpady skokem do vany, kde se téměř zabydlel, já jsem malého lovce vždy setřásla, ale pes byl chudák, aktivní ježek ho nenechal v klidu.
Jednou v noci, kdy mě opět probudilo pejskovo kňourání a volání o pomoc, jsem vyšla z pokoje, abych se aspoň podívala, co se děje. Rozsvítila jsem v kuchyni a užasla jsem: Pepík seděl na kuchyňském stole. Zprvu jsem nechápala, jak se tam mohl dostat, vždyť mám kovové židle, po kterých nemohl šplhat, ale záhy mi bylo vše jasné. Tak jako ve většině panelových bytů mám i já kuchyňský stůl u okenní stěny, na níž je upevněno těleso ústředního topení. Už dříve jsem si všimla, že za topením je poškrábaná stěna, a podezírala jsem z toho kocoura. Křivdila jsem mu. Stěnu jistojistě poškrábal ježek, když se, opíraje se zády o žebra topného tělesa, šplhal na stůl…
Pepík byl bezesporu filuta. Obdivovala jsem jeho kousky, jeho chytrost, současně jsem však začala počítat týdny a dny do jara, kdy jej budu moci vypustit do přírody, kam patří a kde mu bude nejlépe.
Když přišlo jaro a oteplilo se, nastal i večer loučení. Opět jsem vzala krabici od bot, dala do ní Pepíka, dostatek granulí a nádobku s vodou. Daleko od silnice jsem postavila krabici do trávy. Bylo mi docela smutno. Ježkovi jsem řekla ahoj a pomalu se vrátila domů, abych po něm z podlahy uklidila poslední stopy.
Zvedla jsem ježečka – opravdu se vešel do mé dlaně. Na délku neměl snad ani deset centimetrů. „Nevím, čím tě mohu nakrmit, snad do rána vydržíš, já si co nejdřív obstarám potřebné informace. Zatím zkusím dát ti kočičí granule,“ šeptala jsem klubíčku. Po vstupu do bytu jsem svým dvěma čtvernožcům, kolii a kocourovi, sdělila, že je to malý ježek, od této chvíle Pepík, a že si ho možná necháme, ať jsou naň hodní. V domnění, že nutně potřebuje něco jako pelíšek, nabídla jsem Pepíkovi pobyt v kuchyni v krabici od bot, do které jsem postavila misku s kočičími granulemi a misku s vodou. Nato jsem krabici i s ježkem zavřela.Ráno byla krabice sice zavřená, ale na jedné straně prokousaná. Granule byly pryč, voda vylitá a ježek nikde. Volala jsem ho jménem, na které nebyl pochopitelně zvyklý, hledala jsem za nábytkem, pod nábytkem, ve větrací šachtě, ale zvířátko se neobjevilo. Do zaměstnání jsem odcházela s utkvělou myšlenkou, že se chudákovi udělalo z granulí špatně a teď někde, možná za skříní, kam se já nedostanu, skomírá. S obavami, co mě v bytě čeká, jsem po hodinách nepřítomnosti odemykala dveře. Za nimi, jako obvykle, seděl vzorně pes, kocour a spolu s nimi tam čekal i ježek. To bylo překvapení! Další následovalo, když jsem zavolala Pepíku! Okamžitě přiběhl a od té chvíle přiběhl na zavolání vždy; v tomto ohledu strčil do kapsy i mou poslušnou kolii. Tak začalo naše soužití. Říkala jsem si, že už mám doma zvěřinec – jenomže Pepík byl malý, milý, nepíchal a byl skromný. Pravda, můj den začínal a končil uklízením bobků a miniaturních loužiček, to se mi nezamlouvalo, ale řekněte, co člověk z lásky neudělá?
Ježkovi se evidentně v paneláku líbilo. K zimnímu spánku se neuložil, proč také, vždyť v bytě bylo teplo. Zdůrazňuji, že rozhodně nedupal, jak by si mohl někdo myslet. Pohyboval se na svých nožičkách naprosto tiše. Žral a pil bez výběru z misek mých čtvernožců, spolu s kocourem spával v chlupaté psí náprsence a pomalu rostl.
Záhy začal systematicky odhalovat svou inteligenci. První příležitost jsem mu nechtěně poskytla já. Jedno ráno jsem si při odchodu do zaměstnání nevšimla, že Pepík proklouzl mezi mýma nohama na chodbu. Když jsem se po mnoha hodinách nepřítomnosti vrátila, hned ode dveří výtahu jsem se divila: co mi to ta sousedka zase dala za dveře? To je pro kocoura? Vypadá to jako zmuchlaný mokrý hadr na podlahu, ne jako obvykle kůže z makrely. Štítila jsem se toho. Odemkla jsem. Sotva se dveře pootevřely, nevábně vypadající hromádka se pohnula a vběhla do předsíně. Pepíček! Pepíček, který strávil dvanáct nebo dokonce třináct hodin za dveřmi bytu, na chodbě, kde bylo jistojistě docela rušno a odkud se mohl vydat poznávat svět. Ale byl chytrý a raději dělal mrtvého brouka. Doma je doma.
Netrvalo dlouho, co jsem při nějaké příležitosti zjistila, že milý ježeček má zoubky. Byly jako perličky a bylo jich moc. Brzy nato se v něm ozval lovecký pud a Pepík začal nenápadně, pomalu, ale jistě se svým terorem. Nejdříve skákal a zakusoval se do nohavic mých kalhot. Jakmile jsem se jen na chvíli zastavila, už mě lovil. Šlo mu to docela dobře: nasměroval pohled – a skočil. Během umývání nádobí jsem proto u dřezu přešlapovala z nohy na nohu jako medvěd při tanci. Pokoj nedal ani kocourovi, jehož ocas asi považoval za velkou žížalu, a výpady podnikal i proti kolii, která těmito ataky trpěla nejvíc. Kocour řešil časem ježčí výpady skokem do vany, kde se téměř zabydlel, já jsem malého lovce vždy setřásla, ale pes byl chudák, aktivní ježek ho nenechal v klidu.Jednou v noci, kdy mě opět probudilo pejskovo kňourání a volání o pomoc, jsem vyšla z pokoje, abych se aspoň podívala, co se děje. Rozsvítila jsem v kuchyni a užasla jsem: Pepík seděl na kuchyňském stole. Zprvu jsem nechápala, jak se tam mohl dostat, vždyť mám kovové židle, po kterých nemohl šplhat, ale záhy mi bylo vše jasné. Tak jako ve většině panelových bytů mám i já kuchyňský stůl u okenní stěny, na níž je upevněno těleso ústředního topení. Už dříve jsem si všimla, že za topením je poškrábaná stěna, a podezírala jsem z toho kocoura. Křivdila jsem mu. Stěnu jistojistě poškrábal ježek, když se, opíraje se zády o žebra topného tělesa, šplhal na stůl…
Pepík byl bezesporu filuta. Obdivovala jsem jeho kousky, jeho chytrost, současně jsem však začala počítat týdny a dny do jara, kdy jej budu moci vypustit do přírody, kam patří a kde mu bude nejlépe.
Když přišlo jaro a oteplilo se, nastal i večer loučení. Opět jsem vzala krabici od bot, dala do ní Pepíka, dostatek granulí a nádobku s vodou. Daleko od silnice jsem postavila krabici do trávy. Bylo mi docela smutno. Ježkovi jsem řekla ahoj a pomalu se vrátila domů, abych po něm z podlahy uklidila poslední stopy.