Je zřejmé, že pracovat a uvažovat v reálných intencích může mladé adepty oboru naučit až samotná praxe. A zastávají nezastoupitelnou roli komerční subjekty. Jedním z takových, kde často dávají příležitost studentům a absolventům architektury, je Atelier Habina. Dobře si tady uvědomují, jak je potřebná práce s mladými i to, že architektura potřebuje novou krev i nové impulsy. Proto zde juniorní talenty zapojují do celého ekosystému reálných zakázek, do kontaktu se skutečnými investory, partnery a dodavateli. Mají své mentory, kteří se o ně starají, posouvají je dál a poskytují jim pomocnou ruku. Naostro tak poznávají, co znamená mít reálnou odpovědnost za svou práci, co znamená fungovat v reálném týmu a řadu dalších věcí, díky kterým mohou nadále profesně růst.
Ale znáte to, na papíře vypadá leccos pěkně a funkčně, jenže realita může být jiná. A tak jsme se zeptali přímo samotných absolventů - architektek z Atelieru Habina. Třeba na to jak se jim daří v reálném profesním světě, jaké vnímají rozdíly mezi studiem a praxí nebo na to, co je škola prostě nemohla naučit.
Co by měl architekt ovládat?
Veronika Adamcová: Spousty věcí. Kdybych měla vypíchnout jen jednu, tak by měl být především přesvědčivý. Mělo by na něm být vidět, že si za svým návrhem stojí. Měl by umět pracovat samostatně i v týmu, rychle se rozhodovat a pracovat v časovém presu. A také by měl být kreativní, přicházet s nápady a variantními řešeními.
Martina Pitáková: Architekt by měl mít především chuť a nadšení učit se celý život. Jako důležitou vnímám dovednost komunikovat, ať už s klientem, v rámci pracovního týmu nebo se zástupci z příbuzných oborů. Měl by také umět oddělovat pracovní a osobní život, protože probdělé noci nad výkresy vám zrovna na zdraví a pohodě nepřidají.
Tereza Beránková: Architektura je na jednu stranu kreativní, podle některých až snové povolání, na stranu druhou tvrdě technická. Proto podle mě architekt potřebuje jak obrovskou dávku fantazie, prostorovou představivost a samozřejmě znalosti architektury, tak také povědomí o příbuzných oborech, technických normách, zákonech a vyhláškách.
Čím se nejvíce liší škola od praxe?
Veronika: V praxi se na svět začnete rychle dívat jinýma očima. Zjistíte, že všechno nelze dělat jako ve škole a že nad projektem musíte uvažovat více prakticky a ekonomicky.
Martina: Odlišnost vidím hlavně v oné reálnosti. V tom, že nad skutečným projektem nemůžete trávit tolik času jako ve škole. V tom, že realita na vás klade vyšší nároky. Právě díky jejich zvládnutí se ale můžete posouvat profesně dál.
Tereza: Ve škole je všechno vlastně jenom “jako.” Není tady reálný investor a nejde tu o reálné peníze. Stresujete se maximálně o známky. V praxi si hned uvědomíte tu obrovskou zodpovědnost za to, co děláte, za investora a samozřejmě také za finální dílo.
Jaká jsou hlavní úskalí při přechodu do praxe?
Veronika: V praxi se musíte naučit respektovat přesné zadání klienta. Volné ruce při navrhování, jako jste měli ve škole, budete mít v praxi jen zřídka. Důležité je mít dobrého kouče, který porozumí tomu, že nejste zkušený architekt a že nemůžete hned všechno umět a znát. Potom to jde poměrně snadno.
Martina: Já vidím tři hlavní oblasti: finance, schopnost ohodnotit se a získávání znalostí. Musíte se naučit, co kolik stojí a také vaši hodnotu. To vás škola nenaučí a bez toho se neobejdete. Dále je v praxi důležité prohlubovat znalosti, dovednosti a zkušenosti, abyste mohli jít dál.
Tereza: Za mě je to hlavně ten pocit, že mám teď řešit něco, co jsem ve škole nikdy předtím nedělala, nebo dělala jen okrajově. Patří sem třeba i běhání po úřadech a zjišťování, jak si kdo vykládá pojmy z vyhlášek. A také je to daleko vyšší pracovní nasazení, jiný typ stresu nebo důraz na detaily, které by vás ve škole ani nenapadly.
Na co vás studium architektury nemůže z pohledu praxe připravit?
Veronika: Na to, že jako architekt toho budete muset zvládnout opravdu hodně. Samozřejmě architekturu, ale taky statiku, stavařinu, ekonomiku, otázky životní prostředí a další příbuzné obory. Musíte být také dobrý psycholog, který umí vycházet se všemi stranami, jež se projektu účastní.
Martina: Jednoznačně na práci se skutečným klientem. Zatímco ve škole jsme navrhovali a tvořili podle vlastních představ a naši konzultanti nebo vedoucí zasahovali do našich návrhů pouze z pohledu jejich provozní, konstrukční nebo technické správnosti, v reálném světě musíme často plnit požadavky a představy klientů a lehce upozadit vlastní přístup.
Jaký předmět byste po zkušenostech z praxe ve škole posílili?
Veronika: Kladla bych větší důraz na ekonomické a finanční aspekty zakázky. Absolvent architektury by měl mít alespoň základní přehled o tom, kolik dnes stojí dokumentace, jak efektivně rozdělit celkovou částku mezi jednotlivé profese nebo jaká je adekvátní sazba za práci architekta, abychom už na prvním pracovním pohovoru byli v obraze.
Martina: Posílila bych výuku soudobé architektury se zaměřením na aktuální dění, koncepční práci, statiku nebo na nové technologie. Do ateliérových prací bych zařadila reálné zakázky se skutečnými překážkami a investory.
Tereza: Chyběl mi předmět o materiálech, o jejich vlastnostech, výhodách, nevýhodách, odolnosti i nákladech. Dále bych se více zaměřila na interiéry a zavedla bych povinnou praxi na stavbě nebo v architektonickém atelieru.
Kdybyste předávali své zkušenosti studentům architektury, na co byste kladli důraz především?
Veronika: Ať ke všemu přistupují s pokorou a trpělivostí. Hodně rychle zjistí, že na ně nikdo nečeká s otevřenou náručí a že budou muset sami bojovat o přízeň investorů nebo o pochopení široké veřejnosti. Úspěchy se často nedostaví hned.
Martina: Stresařům bych poradila “Když nejde o život…” a puntičkářům, že “dokonalost vzbuzuje závist bohů.”
Tereza: Aby šli včas na praxi, ideálně už během posledních dvou ročníků studia tak, aby si vyzkoušeli, jaké to doopravdy je. Dále aby se nestresovali tam, kde jim nejde o život, a aby se nebáli ptát se na to, čemu nerozumí.
Z výše uvedených výpovědí samotných absolventů lze celkem dobře vyčíst, že rozdílů mezi školou a praxí je poměrně dost. O některých studenti ví, o jiných tuší a další jsou pro ně totálním překvapením. V každém případě mohou počítat s tím, že v praxi je potřeba rychle se zorientovat a konat. Absolvent se musí zapracovat a fungovat jako součást týmu, rovněž vystupovat sám za sebe, věřit si, být přesvědčivý a umět si obhájit svůj přístup. Pominout nelze dobré komunikativní schopnosti, které se uplatňují jak na domácí půdě - v domovském ateliéru - tak ve vztahu se třetími stranami, jakými jsou především investor a dodavatelé.
O současné situaci ve vysokém školství architektury si můžeme každý myslet své, jedno je ale jisté, slaďování akademického světa s tím reálným, komerčním, je vždy na místě. A téměř vždy může být oboustranně inspirativní.