Mezi lidmi je toto téma také velmi populární. Důvody jsou zřejmé. Zateplením stavby je možné trvale šetřit významné částky peněz a co je neméně důležité, lze snížit emise CO2 do ovzduší.
V záplavě užitečných rad a doporučení od zkušených odborníků na téma zateplování se ale objevují i informace, které jsou nepravdivé a zcela zkreslují skutečný stav věci. Jedním z takových témat je tzv. „dýchání domu". Nevíme, kdo jako první takto nešťastně použil toto slovní spojení, ale stále dokola je možno číst různé názory na toto téma nejen v médiích, ale dokonce i ve firemních prospektech. Bohužel, většinou jsou tyto informace silně zkreslené až nepravdivé.
Problematika „dýchání domů“ se odborně nazývá difúze vodní páry konstrukcemi stavby. Množství vlhkosti, které stěnou prochází je závislé hlavně na teplotě a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu v místnostech a dále na tzv. difúzních odporech materiálů obvodových stěn.
Ze stavebních materiálů mají nejvyšší difúzní odpor sklo, kovy (např. hliníková folie), asfaltové natavitelné pásy a plastové folie. Pokud se zaměříme na zdivo, pak železobeton (panelová technologie) má větší difúzní odpor než cihelné zdivo či zdivo z pórobetonu. Jestliže srovnáme difúzní odpory pěnového polystyrenu a železobetonu, vychází, že stejná vrstva železobetonu má asi dvakrát vyšší difúzní odpor než stejná vrstva pěnového polystyrenu.
Pokud dojde k tomu, že po zateplení domu vrstvou pěnového polystyrenu přestane dům „dýchat“, není to způsobeno vrstvou pěnového polystyrenu, ale tím že zateplení budovy je většinou spojeno s výměnou oken a s dokonalým utěsněním spár. Nová okna, jak plastová, tak i dřevěná typu EURO mají proti starým oknům až 10x vyšší těsnost spár mezi rámem a křídlem. Tento fakt výrazně ovlivní možnost stálé výměny vzduchu v místnosti, která probíhala před výměnou oken. Zatímco dříve byla výměna vzduchu v místnosti i při zavřených oknech cca 1x za hodinu, po osazení nových oken je 10x nižší. Pokud si uživatele neosvojí nový, proti minulosti odlišný režim větrání bytu, dochází pak k nárůstu relativní vlhkosti vnitřního vzduchu a ke vzniku plísní. V praxi většinou postačí nechat okna na režim mikroventilace.
Pokud se hovoří o tzv. „dýchání domu", vychází se přitom z úvahy, že difúze vodní páry skrz stěny domu má nějaký praktický význam. Ve skutečnosti ale neumí běžný dům přes obvodové zdi odvést více jak 3 % vlhkosti. A to bez ohledu na to, jestli je zeď z pálených cihel, pórobetonu, betonových tvárnic nebo např. ztraceného bednění. Zrovna tak dodatečné zateplení takového domu pěnovým polystyrenem, děrovaným pěnovým polystyrenem, minerální vatou, lehčeným pórobetonem apod. nehraje v celkové bilanci výměny vzduchu významnou roli. V praxi existují případy, kdy může mít difúze přes zdi domu i určitý praktický význam (např. domy po povodních, silně zasažené již dříve vlhkostí apod.), ale v těchto zvláštních případech je vhodné nechat dům postupně vyschnout po odstranění původní zasažené omítky a především po odstranění vlastních příčin vzniku vlhkosti. Tyto stavby by měl důkladně posoudit odborník a navrhnout způsob řešení.
K tomuto tématu byla zpracována studie v zahraničí, která došla k závěrům, že „typické vnější stěny nejsou schopny ani částečně nahradit ventilaci při odvádění vodní páry z místností, protože množství páry vznikající při používání domu nebo bytu je několikanásobně vyšší, než může prostoupit přes vnější stěny. Snahy o dosažení co největší paropropustnosti vnějších stěn jsou z praktického hlediska nesmyslné a bezvýznamné.“
V záplavě užitečných rad a doporučení od zkušených odborníků na téma zateplování se ale objevují i informace, které jsou nepravdivé a zcela zkreslují skutečný stav věci. Jedním z takových témat je tzv. „dýchání domu". Nevíme, kdo jako první takto nešťastně použil toto slovní spojení, ale stále dokola je možno číst různé názory na toto téma nejen v médiích, ale dokonce i ve firemních prospektech. Bohužel, většinou jsou tyto informace silně zkreslené až nepravdivé.
Problematika „dýchání domů“ se odborně nazývá difúze vodní páry konstrukcemi stavby. Množství vlhkosti, které stěnou prochází je závislé hlavně na teplotě a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu v místnostech a dále na tzv. difúzních odporech materiálů obvodových stěn.
Ze stavebních materiálů mají nejvyšší difúzní odpor sklo, kovy (např. hliníková folie), asfaltové natavitelné pásy a plastové folie. Pokud se zaměříme na zdivo, pak železobeton (panelová technologie) má větší difúzní odpor než cihelné zdivo či zdivo z pórobetonu. Jestliže srovnáme difúzní odpory pěnového polystyrenu a železobetonu, vychází, že stejná vrstva železobetonu má asi dvakrát vyšší difúzní odpor než stejná vrstva pěnového polystyrenu.
Pokud dojde k tomu, že po zateplení domu vrstvou pěnového polystyrenu přestane dům „dýchat“, není to způsobeno vrstvou pěnového polystyrenu, ale tím že zateplení budovy je většinou spojeno s výměnou oken a s dokonalým utěsněním spár. Nová okna, jak plastová, tak i dřevěná typu EURO mají proti starým oknům až 10x vyšší těsnost spár mezi rámem a křídlem. Tento fakt výrazně ovlivní možnost stálé výměny vzduchu v místnosti, která probíhala před výměnou oken. Zatímco dříve byla výměna vzduchu v místnosti i při zavřených oknech cca 1x za hodinu, po osazení nových oken je 10x nižší. Pokud si uživatele neosvojí nový, proti minulosti odlišný režim větrání bytu, dochází pak k nárůstu relativní vlhkosti vnitřního vzduchu a ke vzniku plísní. V praxi většinou postačí nechat okna na režim mikroventilace.
Pokud se hovoří o tzv. „dýchání domu", vychází se přitom z úvahy, že difúze vodní páry skrz stěny domu má nějaký praktický význam. Ve skutečnosti ale neumí běžný dům přes obvodové zdi odvést více jak 3 % vlhkosti. A to bez ohledu na to, jestli je zeď z pálených cihel, pórobetonu, betonových tvárnic nebo např. ztraceného bednění. Zrovna tak dodatečné zateplení takového domu pěnovým polystyrenem, děrovaným pěnovým polystyrenem, minerální vatou, lehčeným pórobetonem apod. nehraje v celkové bilanci výměny vzduchu významnou roli. V praxi existují případy, kdy může mít difúze přes zdi domu i určitý praktický význam (např. domy po povodních, silně zasažené již dříve vlhkostí apod.), ale v těchto zvláštních případech je vhodné nechat dům postupně vyschnout po odstranění původní zasažené omítky a především po odstranění vlastních příčin vzniku vlhkosti. Tyto stavby by měl důkladně posoudit odborník a navrhnout způsob řešení.
K tomuto tématu byla zpracována studie v zahraničí, která došla k závěrům, že „typické vnější stěny nejsou schopny ani částečně nahradit ventilaci při odvádění vodní páry z místností, protože množství páry vznikající při používání domu nebo bytu je několikanásobně vyšší, než může prostoupit přes vnější stěny. Snahy o dosažení co největší paropropustnosti vnějších stěn jsou z praktického hlediska nesmyslné a bezvýznamné.“
