Vytoužený ateliér
Pražské, poněkud hlučné prostředí, uzavřenému, duchovně založenému sochaři příliš nesvědčí. Přesto několik let neúspěšně usiluje o to, aby zde získal ateliér. Dobře ví, že pro svou práci potřebuje být v centru dění. Ani v Chýnově, odkud pochází, žádný volný prostor nenachází. Proto se nakonec rozhodl postavit si na zahradě otcovy usedlosti ateliér, kde by mohl zároveň s rodinou bydlet. „Chtěl vytvořit dům zakomponovaný do krajiny, který by splynul s okolím,“ říká Hana Larvová z Galerie hl. m. Prahy, která je kurátorkou celé Bílkovy sbírky včetně obou domů. „Duchovní místo, kde by mohl rozjímat a pracovat.“ Prvky lidové architektury nejsou podle jejích slov možná na první pohled zřejmé. Přesto však například krov viditelně navazuje na jihočeskou architekturu. Poprvé tady také začíná sochař pracovat s ikonografií, kterou pak ještě víc rozvinul při stavbě své vily v Praze na Hradčanech.
Chýnov proslavil už Kosmas
V místech, kde se dnes rozkládá Chýnov, stával kdysi pomezní hrad Slavníkovců. Píše o něm i Kosmas ve své kronice.V roce 1898, kdy tady začal sochař František Bílek stavět svůj dům, tu však byla jen nenápadná vesnička s pivovarem, kostelem, hřbitovem a venkovskými usedlostmi. Jedna z nich patřila sochařovým rodičům. Obklopoval ji poměrně rozsáhlý pozemek a právě na něm začala novostavba vyrůstat. Část půdy si sochař ještě přikoupil od majitele panství. Dům si František Bílek sám navrhl, pouze s některými technickými detaily mu radil jeho bratr, inženýr. Spolu se svou rodinou ho také pomáhal stavět. V korespondenci si sice stěžuje na "každodenní těla udření" a "obtíže s lidem na stavbě", ale… Nejspíš však nebyly tyto překážky nijak nepřekonatelné, protože rozměrný dům, který měl téměř každé okno jiné a vymykal se vesnické zástavbě, byl hotov za necelých šest měsíců.
Ukřižovaný
Když začal František Bílek dům budovat, měl za sebou roční studium na pařížské akademii Collarossi a také první sochařské realizace. Stipendium mu tehdy poskytl známý mecenáš Vojtěch svobodný pán Lanna. Návrat domů byl pro sochaře do jisté míry zklamáním. Neměl ateliér, chyběly mu finanční prostředky a ke všemu se trápil nekonečnými pocity viny a úzkosti. Zvolna a s obtížemi teprve hledá svoji charakteristickou symbolickou řeč. Ze soukromých zápasů se zpovídá i ve svém sochařském díle. Především se usilovně snaží vyjádřit své meditace o Kristu. S chýnovským obdobím je tak spojena celá řada studií a přípravných skic, jež mu pomohly formulovat konečnou podobu oltáře s Ukřižovaným. Dílo, které je dnes umístěné v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.
Co vyprávějí symboly?
Na fasádě domu zachytil František Bílek celý lidský život – od narození po smrt. Stačí budovu obejít, a dozvíte se leccos o názorech i náboženském cítění sochaře, který bývá považován za nejvýznamnější osobnost českého secesního symbolistického sochařství. Ke kolemjdoucím promlouvají verše z Janova evangelia umístěné ve štukových ostěních oken. Ze štítu domu vystupuje sluneční kotouč s paprsky – symbol Boha. Obláčky prokládané hvězdami představují hříchy. A lidské ruce se buď obracejí ke Slunci, nebo mizí v mračnech. Štukový reliéf na průčelí – se symbolickým názvem „Jsme přikryti“ dává však naději i hříšníkům. Naznačuje, že bezpečí poskytuje člověku nejen střecha domu a pevné zdi. Ochranné přístřeší mu nabízí i Bůh, v něhož sochař pevně věřil. Každého z nás však zpátky přivábí Země, která má v pojetí sochaře podobu křehkého ženského profilu. Snad záměrně tento reliéf František Bílek umístil na zeď obrácenou do zahrady, která má dodnes tak trochu zádumčivý ráz.
Nahlédnutí do soukromí
Nejen vnější zdi chýnovského domu leccos prozradí o svém tvůrci. Také vnitřek domu o něm vypráví. Zdánlivě obyčejné věci dokázal totiž sochař proměnit v originál vyrobený rukou muže s renesančními sklony. „František Bílek věřil, že umění je komplexní a není třeba ho rozdělovat na jednotlivé druhy,“ říká Hana Larvová. „Člověk by měl být schopen obsáhnout jeho nejrůznější obory.“ Sám se koneckonců touto myšlenkou řídil. Byl nejen sochařem, ale i architektem, malířem, grafikem a literátem. V Chýnově, který měl dlouhou hrnčířskou tradici, se věnoval také keramice. Spolupracoval s místními hrnčíři a spolu s nimi vytvořil více než šedesát návrhů. Najdeme mezi nim svícny, vázy, kahany i kropenky. Vedle slavných soch vytvořil i originální náhrobky na místním hřbitově. Mimo jiné i sochu, která se sklání nad místem, kde je dnes pochovaný. Vyráběl také originální dárky pro své nejbližší. Pro syna navrhl ložnici, dceři věnoval taburetku se zrcadlem. V domě dodnes najdeme jeho vlastnoručně vyřezávané skříně, zábradlí, věšák i postel s výmluvným poselstvím: "Je naše bytí snem a jediným žitím v něm je láska."
V domácnosti u Bílků
Nakouknout tak do domácnosti těch, kteří kdysi v chýnovském domě bydleli -taková myšlenka asi napadne nejednoho z dnešních návštěvníků… Marie Hrstková pocházela z Chýnova a u Bílků sloužila prakticky celý život. Paní domu jí odkládala peníze, a když se služebná vdávala, měla našetřeno na pěknou výbavu. V domácnosti obstarávala běžné práce. O vaření se však nejraději starala paní domu Berta Bílková sama. Potrpěla si prý na bohatou tabuli. O Vánocích se někdy peklo až čtyřiadvacet vánoček pro chudé. Bílkovi k sobě často zvali hosty, jednu dobu v domě bydlela i bývalá učitelka paní Berty. "Koho si jednou oblíbila, o toho se uměla postarat," vzpomínala Marie Hrstková ještě po letech na dobré srdce své paní. O vánočních svátcích nebo letních prázdninách si prý rodina dokonce k sobě brala i děti z místního sirotčince. Sochař rád včelařil, a tak byla v domě vždycky zásoba čerstvého medu. Paní Berta s dcerou zase zavářela všechno, co zahrada i okolní les nabízely. S oblibou se dělaly i různé ovocné šťávy.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o rodinném muzicírování
- o nejmilejších návštěvách
- o stínu hradčanské vily
