Pokud chcete na chvíli zapomenout na uspěchaný den, pak jste na správném místě. Můžete se nejen zadívat na starobylé hudební nástroje, ale dokonce se i zaposlouchat do jejich tónů. Ty nejstarší se přitom narodily už v šestnáctém století. V době, kdy v místech dnešní stálé expozice Národního muzea stával kostelík sv. Máří Magdalény.
Na skok do Nebovid
Historie kostelíku však sahá mnohem dál. Chceme-li vystopovat jeho počátky, musíme se přenést z malostranské ulice jednadvacátého století do nevelké středověké osady Nebovidy. Z podhradí Pražského hradu sem vedla jedna z cest směřujících k dnešnímu Smíchovu a Zbraslavi. Právě nedaleko ní vyrostl ve třináctém století kostel sv. Máří Magdalény, který byl součástí kláštera magdalénitek. Řeholnice původně měly své útočiště na Starém Městě pražském. Jejich přítomnost se ale nelíbila staroměstským minoritům z kláštera u sv. Jakuba. A tak se musely stěhovat do poměrně nehostinných končin před hradby tehdejšího města.
Jak klášter s kostelem tehdy vypadal, na to se názory různí. Některé prameny uvádějí, že býval proslulý a hojně navštěvovaný. Jiné naopak hovoří o poměrně malém a chudobném svatostánku. Jeho podoba je ovšem dobře známa z dochovaných základů, které byly opět odkryty při nedávném archeologickém průzkumu. Klášter zanikl úplně, zůstal jen kostelík. V polovině šestnáctého století v něm jeho nový majitel rytíř Ludvík Schradin ze Schondorfu pořádal už jen komorní rodinné bohoslužby. A právě on nakonec kostelík spolu s okolními domky, které k němu patřily, prodal metropolitní kapitule, která jej postoupila dominikánům.
Byl to ovšem tak trochu danajský dar. Z někdejšího kláštera magdalénitek zbyla totiž jen neobyvatelná ruina. A také kostelík sv. Máří Magdalény přímo volal po opravách. A to se ještě dominikáni zdlouhavě dohadovali s metropolitní kapitulou, zda jim nemovitosti doopravdy patří, a nebo je mají jen dlouhodobě pronajaté. Rekonstrukci a přestavbu navíc nezbrzdily jen vleklé spory, ale i stavovské
povstání. Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století už bylo proto v konventu jen několik mnichů. V pravou chvíli se naštěstí v jeho sousedství objevili bohatí sousedé z rodu Michnů, více či méně ochotní přispět na zvelebení svatostánku.
Kostel jako dědictví
O Pavlu Michnovi z Vacínova zlí jazykové tvrdili, že ke svému ohromnému majetku přišel nekalým způsobem. Kariéru začal ve službách císaře Rudolfa II. a za třicetileté války byl povýšen do stavu říšských hrabat. Jeho erb nechal dokonce sám císař výrazně vylepšit. Rodinné sídlo začal budovat v Thurnovském paláci, který výhodně koupil od manželky jednoho z vůdců stavovského povstání – Matyáše z Thurnu. Jeho synové však podnikavost, dravost a houževnatost nepodědili. Peníze rozházeli a začali se topit v dluzích. Nemocného a nábožensky založeného Karla Alexandra, který otcův majetek po jeho smrti spravoval, nakonec dominikáni přiměli, aby na ně pamatoval ve své závěti. Jeho bratr Václav tak podědil i závazek vybudovat v sousedství rodového paláce velký kostel pro dominikánský klášter. Součástí měla
být i michnovská rodová hrobka. Václavovi se zpočátku do plnění velkolepých slibů moc nechtělo, ale nezbývalo nic jiného než se pustit do novostavby. Ještě předtím však musel vykoupit měšťanské domy, které stály na okolních pozemcích. Potřebné peníze zadlužený majitel michnovského majetku nashromáždil až za dlouhých šestnáct let. Projekt novostavby byl ovšem velkolepý. Jeho autorem byl jeden z nejvýznamnějších středoevropských architektů tehdejší doby Francesco Caratti, který předtím působil u knížete Lobkovice. Ani slovutné jméno však nedokázalo zažehnat nové dluhy. A tak vázla nejen stavba dominikánského kláštera, ale i rodového paláce, na níž se slavný architekt také podílel. Bezdětný Václav Michna nakonec v závěti zavázal dědice stejným slibem, jaký on sám kdysi podědil.
Pozdě, ale přece
Dědicové však podobně jako on zápolili s dluhy. A jejich souboj o záchranu rodinného majetku připomínal mnohdy spíše boj s větrnými mlýny. Své závazky vůči dominikánům se více či méně úspěšně snažili oklestit. Nakonec byl ale klášter přece jenom dostavěn podle původního projektu. Došlo i na hudební kůr nad hlavním portálem, později také na štukovou výzdobu a další plánované práce. Upraveno bylo rovněž průčelí a kopule nad křížením lodí, stejně jako kostelní věže. Na dokončení
stavby se podílel i Kryštof Dienzenhofer. Začátkem osmnáctého století byl konečně dlouho očekávaný svatostánek vysvěcen.
Baroka chlouba
V období vrcholného a pozdního baroka patřil dominikánský klášterní kostel sv. Máří Magdalény k ozdobám malostranské Karmelitské ulice. Mohl se mimo jiné pochlubit i skvostnou a nákladnou výzdobu. Patřily k ní například i sochy Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, obrazy Petra Brandla a mnoha dalších mistrů. Své čestné místo tu měly také varhany, údajně největší a nejznamenitější v tehdejší Praze. V interiéru kostela
se nechali pohřbít mnozí významní lidé. Mimo jiné zde byla i hrobka rodiny slavných architektů Dienzenhoferů, kteří bydleli v měšťanském domě opodál. V barokních časech nestál ovšem honosný dominikánský kostel na Malé Straně osaměle. Chodci, který stoupal severním směrem, se brzy otevřel překrásný výhled na kupole a zvonice někdejšího jezuitského chrámu sv. Mikuláše. Na terase, kde se ulice rozšiřovala do malého plácku, ho pak vítalo průčelí karmelitského kostela Panny Marie Vítězné. Oba malostranští sousedé si svoji podobu zachovali dodnes.
Někdejší kostel sv. Máří Magdalény tolik štěstí ale neměl. Při josefinských reformách byl malostranský dominikánský klášter zrušen. Odsvěcený svatostánek získal ředitel zbraslavské rafinerie cukru Jakub Schoffe. Nechal odstranit zvonice a upravit průčelí v módním klasicistním duchu. Záměr vybudovat zde další ze svých rafinerií mu ale pro odpor sousedů naštěstí nevyšel. A tak tu alespoň umístil tovární sklady a kanceláře. Interiér kostela stavbaři rozdrobili na jednotlivé místnosti, v prostorách sakristie a chóru našli své útočiště oně. Hrobky umístěné v podzemí byly vyklizeny.
Klášter pozměněný k nepoznání nakonec pan ředitel prodal guberniu, které právě sem umístilo vrchní poštovní úřad. Další přestavby čekaly bývalou barokní chloubu v polovině devatenáctého století, kdy se sem nastěhovala četnická kasárna. „Vídeňské úřady nařídily nechat přistavět hlavní schodiště, aby mohli četníci na povel seběhnout z nejvyššího patra dolů v co nejkratší době,“ říká pracovnice Českého muzea hudby Hana Suchomelová. Do té doby tu bylo totiž jen malé točité schodiště. Za četnické éry se navíc dům zvedl do výšky tří pater a prošel novými
klasicistními proměnami. Po zrušení četnictva v roce 1948 se v takto upravené budově usadil Státní ústřední archiv Ministerstva vnitra, který loni po náročné předchozí rekonstrukci vystřídalo České muzeum hudby.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
– jak začít nově v nových prostorách
– o koncertování
