Zámek Lednice

Romantické "antické" svatyně v krajině dávají tušit, že do Říma není daleko. Novogotický zámek by spíš nasvědčoval tomu, že jsme v Anglii a minaret v dáli nad vodní hladinou má své příbuzné na březích istanbulského Zlatého Rohu. Ve skutečnosti jsme někde uprostřed: na jižní Moravě nedaleko rakouských hranic, v tichém a idylickém městečku Lednice.
Sáhneme-li hluboko do historie, dobereme se letopočtu 1222, kdy se poprvé dovídáme o tvrzi s dvorcem, kterou zanedlouho král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfridu Sirotkovi. Už z jeho jména je patrné odvěké prolínání moravského a rakouského vlivu, s nímž se dodnes setkáme například na štítech obchodů v rušných ulicích Vídně. Přesně jedno století od první historické zmínky se v Lednici objevují Lichtenštejni. Jejich rodové kořeny jsou ve Štýrsku, avšak koncem třináctého století postupně vlastnili rozsáhlý kraj po obou stranách moravsko-rakouské hranice. Roku 1249 obdržel pan Jindřich od moravského markraběte a pozdějšího krále Přemysla Otakara II. panství Mikulov. Ostatně - právě odtud posílala paní Perchta z Rožmberka, žena Jana z Lichtenštejna, teskné dopisy "o velikej núzi".
Hvězda Lichtenštejnů stoupala pomalu, ale jistě. Byli zdatnými vojáky a v dobách renesance bystře odhadli nové možnosti v podnikání. Od druhé poloviny 15. století se dokázali ctižádostivě dostat do nejvyšších zemských úřadů. A žení se. Jestli šťastně, to už dnes nevíme, ale určitě strategicky a výhodně. Dědictví po starém bohatém rodu Černohorských z Boskovic stálo za nějaký případný ústupek, a stejně tak bylo v jistý čas vhodné vyměnit luteránství za katolicismus. A tak se Karel z Lichtenštejna ocitá na rušném dvoře císaře Rudolfa II. Rok 1604 mu přináší post zemského hejtmana na Moravě a král Matyáš II. Karla povýšil do knížecího stavu. Po bitvě na Bílé hoře je dokonce místodržitelem českého království.

V té době už dávno v Lednici stál renesanční zámek. Nevysychající tok financí umožnil stavbu rozsáhlého barokního sídla se zahradou. Volba na sklonku 17. století padla na vynikajícího rakouského architekta Johanna Bernarda Fischera z Erlachu, který už dřív prokázal své schopnosti ve Vídni a zejména v Salcburku, o čemž byl uměnímilovný Jan Adam z Lichtenštejna dobře informován. Slohy se tu střídaly jako podle učebnice: následoval klasicismus, ale ani ten se dlouho nezamlouval. V polovině devatenáctého století totiž kníže Alois II. usoudil, že Vídeň není nejvhodnějším místem pro letní slavnosti a kratochvíle. Dotyčný Lichtenštejn dlouho působil jako diplomat v Londýně, a tak nechal Lednici pro přátelská setkání evropské šlechty přestavět v letech 1846 až 1857 ve stylu anglické gotiky. Architekt však byl domácí: Jiří Wingelmüller. Doba nebyla lehká: ke slovu se drala buržoazie, a tak bylo příjemné navrátit se k době, kdy mělo slovo šlechtic či rytíř ještě nezmatnělý lesk.
Žít s krajinou
Lednici mám ráda v každém povětří. Říkám Lednici a mám tím na mysli rozsáhlý kraj, jehož součástí je také zámek Valtice (tam se vypravíme někdy příště) a nejedna půvabná romantická stavbička jako stvořená ke svačině lovců nebo k tajnému dostaveníčku daleko od zvědavých očí. Ne náhodou byl Lednicko-valtický areál zapsán do Seznamu světového dědictví UNESCO. Můžete se procházet francouzskou zahradou v těsné blízkosti lednického zámku nebo anglickým parkem. Nedozírné plochy trávníků s dominantami starých rozeklaných stromů se střídají s tichou hladinou rybníka a zátočinami vodních kanálů.

Kníže Jan I. Lichtenštejn v roce 1805 pověřil hospodářského ředitele Petriho a zahradního šéfa Fantiho, aby bažinatou nivu Dyje přebudovali na park. Zdejší jezero vypadá přirozeně, ale bylo vyhloubeno teprve před dvěma sty lety. Také šestnáct ostrovů tu bylo navršeno uměle pro půvab krajiny. Dnes se tak můžete procházet po můstcích v japonském stylu a házet rybkám dolů kousky svačiny, velkopansky si najmout koňskou drožku nebo využít malého plavidla, z jehož paluby při troše štěstí můžete spatřit i vydru. Minete maurskou stavbičku, ruinu římského akvaduktu, a máte-li dobrou kondici, dorazíte pěšky až k minaretu.
Původně tu měla stát celá mešita, ale k tomu už nedošlo. I tak tento vyslanec "machometánství" vzbudil svého času mezi místním duchovenstvem učiněné zděšení. "Turecká věž" to neměla jednoduché ani technicky. Nejisté bažinaté podloží si vynutilo zpevnění základů 500 olšovými pilotami a 98 dubovými rošty. Skoro jako v Benátkách. Zajímavá rozhledna je vysoká 59 metrů a nebyla levným špásem - přišla na milion zlatých.
Mnoho takovýchto šperků v krajině je dílem vedoucího knížecího architekta Josefa Hardtmutha. Že vám to jméno něco připomíná? Ano, je to týž muž, který stál u zrodu tužky. Zdokonalil totiž podstatným způsobem vynález jistého Norimberčana Friedricha Städlera z roku 1662, a to tak, že do plaveného grafitu přimíchal hlínu. Tuhu pak vložil mezi dvě dřívka. Tato tužka, která se narodila roku 1790, už nedrhla po papíře, a poměr příměsí dokonce umožnil ovlivňovat tvrdost pisátka.
V tištěné Xantypě se dále dočtete:
proč bylo 1. poschodí zpřístupněno veřejnosti až nedávno
že nejstarší rostlině v zámku je tři sta let
o víně