Étos nezúčastněnosti, patos učení a k historiografii vzdělávání

Nezaujatý intelekt nahlíží věci samy o sobě. Postoj nezaujatého intelektu však sám sebe neodřezává od přímého kontaktu s pěti smysly. Opora, kterou nacházíme v našich pěti smyslech, je oporou jen do té míry, „do jaké je můžeme řídit a vést“ naší inteligencí. Nezúčastněnost nás osvobozuje od nahromaděných rozmarů, svodů a závazků a umožňuje vytříbenější vnímání předmětů, na něž se zaměříme. Jak píše Mistr Eckhart: „Nezúčastněnost je nejlepší ze všeho, neboť jejím prostřednictvím se duše sceluje, vědomosti pročišťují, srdce rozněcuje, duch probouzí, touhy oživují a ctnosti umocňují…“ Olivio Ferrari kdysi poznamenal, že „nikdy nemluvíme o kouzlu učení.“ Tato provokativní glosa se zdá téměř bez významu, dokud nezačneme přemýšlet o tom, co z ní vyplývá. Upozorňuje nás, že bez ohledu na to, kolik má učitel vědomostí, pokud nemá smysl pro patos učení, vychází jeho vědomosti zcela nazmar. Je zřejmé, že učitel musí mít svůj názor, znalosti a musí v něco věřit. Musí učit to, co zná, a jednat podle toho, čemu věří.

Nestačí mít myšlenku; učitel ji musí umět předat. Akt učení závisí především na jakémsi kouzlu souznění. Učení je nadáním předávaným jedním člověkem druhému. Vyžaduje vzájemné působení empatie mezi studentem a učitelem a vůči architektuře samotné. „Kouzlo učení“ může přinášet neobyčejné výsledky, často skrytými metodami. Účinky kouzel jsou rozumem neuchopitelné. Učitel, spíše než aby architekturu učil, laskavě, nepřímo a s hlubokým smyslem pro patos „svádí “studenta pro architekturu… Dosud nebyla sepsána poměrně krátká historie výuky architektury. Nic, co by se blížilo Pevsnerovým „Výtvarným akademiím minulosti a současnosti“ (Academies of Art:Past and Present), pro architektonické vzdělávání neexistuje. Chybí nám všeobecně uznávaná historiografie na téma vzdělávání architektů a didaktického života velkých učitelů. To samotné stojí za zamyšlení. Bez zralé historiografické tradice riskují školy architektury vzájemné napodobování v lenivé improvizaci… Co je možné učinit po skvělých a přesvědčivých experimentech, z nichž některé stále ještě pokračují, podniknutých na Ecole des Beaux-Arts, AA, Cranbrookské akademii výtvarných umění, VCHUTEMASu, Bauhausu, Hochshule für Gestaltung v Ulmu, Black Mountain College, IIT, ETH a newyorské Cooper Union? Co ještě zbývá po skupinách Texas Rangers a New York Five? Co můžeme udělat po velkých učitelích, jakými byli Eliel Saarinen, Max Bill, Walter Gropius, Josef Albers, Bernhard Hoesli, Bruno Zevi, Colin Rowe, Werner Seligman, Manfredo Tafuri, John Hejduk a Olivio Ferrari? Jaká pojednání mohou následovat po pracích Vitruvia, Albertiho, Laugiera, Sempera, Corbusiera, Rossiho a Venturiho? Nezapomeňme ani na velké architekty, kteří byli zároveň velkými učiteli, jako například na Miese van der Rohe, Louise Kahna, Carla Scarpu či Hermana Hertzbergera. Tato kombinace talentu pro tvorbu i vyučování architektury je vzácná. Je jednoduché vnímat výše uvedená přínosná jména a názvy jako dlouhý seznam osob a míst. Jak najít strukturu historie architektonického vzdělávání a jak jí dát formu? Je naléhavě zapotřebí zaznamenat ji, než ztratíme svědectví o její existenci v aktu apatické nezpůsobnosti. Bez takovéto historie nám bude chybět kontext nutný k činění nejlepších rozhodnutí o našem budoucím směřování.

 

(Přeložila Alena Vštečková)