Na rozdíl od klasických ocelových výrobků se betonářská ocel vyrábí ve třídě jakosti 10 (například úhelníky se vyrábí v třídě 11). Navržená třída oceli garantuje dostatečnou živostnost, která je u betonářské výztuže sto let. V České republice se nejvíce upřednostňuje ocel označovaná B. Jedná se o ocel válcovanou za tepla, řízeně ochlazovanou. Díky tomu je přibližně do jedné šestiny svého průřezu zakalená. Na závěr tohoto procesu je naopak ocel popouštěna žárem rozžhaveného jádra tyče (termické zušlechtění).
Ocel, která opustila armovnu (a má tedy vámi požadovaný tvar, toto zařízení je mnohem variabilnější než například zařízení pro ohýbání plechů), může být svařována jednou z jedenácti metod, doporučených v normě a ČSN EN ISO 17 660-1:
1. ruční obloukové svařování obalenou elektrodou
2. obloukové svařování plněnou elektrodou bez ochranného plynu
3. obloukové svařování tavící se elektrodou v aktivním plynu
4. obloukové svařování plněnou elektrodou v aktivním plynu
5. bodové odporové svařování
6. výstupkové svařování
7. odtavovací stykové svařování
8. stlačovací stykové svařování
9. třecí svařování
10. tlakové svařování plamenovým ohřevem
11. aluminotermické svařování
Přestože svařování betonářské oceli se neustále zdokonaluje, její vázání je pořád mnohem častější volbou. Nejčastěji se ocel spojuje pomocí spojek Lenton využívajících speciálního kuželového závitu a kontramatky, kde se příslušná žebírková tyč našroubuje do spojky a z druhé strany se našroubuje žebírková tyč a dojde k prodloužení celkové délky betonářské oceli.
Oproti svařování má toto spojení zvýšenou pevnost ve smyku a zvyšuje životnost staveb. Další možnosti jsou spojky Flimu, kde se na konce spojované výztuže nasadí objímka, pomocí hydraulického zařízení se vtlačí do žebírkových prutů a vytvoří tahový i tlakový spoj.