„Nejhorší jsou ty vyschlý oči, můžu si je vyndat a používat je jako gumu."
Velikost časové absence je individuální. Někteří spolužáci si dokážou čas zorganizovat tak, aby vše do „odevzdávačky" stihli, ba co víc, ještě zvládají práci (bezmezně je obdivuju a klaním se). Já jsem bohužel „poctivka" a nikdy si nedokážu říct ano, takhle to stačí. Vždy posouvám, oddaluji a zdokonaluji dílo až do nejzazšího termínu. Kdybych měla odevzdat dřív, budu mít pocit, že to mohlo být o zbylý čas lepší. Architekti dokážou i několik dní nespat. Sama jsem to už několikrát absolvovala a když nepočítám pocit infarktu při každém svítání nebo fakt, že vás vytočí sebemenší maličkost, jako když se vám sekne AutoCAD, a jak řekla spolužačka: „Nejhorší jsou ty vyschlý oči, můžu si je vyndat a používat je jako gumu," dá se i několikadenní bdění v případě nutnosti zvládnout. Studenti architektury však mají i další výjimečné schopnosti. Umí si dokonale a srdceryvně stěžovat. V tom je nepředčí kdejaký zkušený hypochondr.

Architekt nikdy nespí
Zvláštním úkazem mezi architekty je však také chronická prokrastinace. V době největší časové tísně jsou místo totálního soustředění na rýsování schopni vymýšlet nejrůznější vtípky, básničky a další věci související s momentálním „utrpením". A to všechno nejlépe v noci, když lidé, architekturou nepostižení, spí. Ideálním důvodem srdceryvného „fejsbukového" statusu je, když se vám „hryzne" kreslicí program a vám nezbývá nic jiného, než program restartovat a přijít tak o pár posledních hodin práce. 

Zelené puntíky online architektů znamenají blížící se čas odevzdání. Vzniká jakási neoficiální soutěž v počtu probdělých nocí a hodin. I já patřím k hlavním iniciátorům nočních aktivit během rýsování. Ono to vlastně psychicky strašně pomáhá. Vzájemně si postěžovat, zanadávat, ujistit se, že druhý je na tom snad ještě hůř a hurá zase do práce.

Prokrastinace (foto: Barbora Landová)

Když zbývají poslední minuty
Častokrát se bohužel stane, že i když vy po několika probdělých nocích zvládáte, váš počítač si musí dát pauzu. Začíná boj s minutami, když se vám sekne render v 90% po 20 hodinách renderování. Photoshop hlásí chybu při generování PDF. Přemazali jste si jeden výkres druhým a hledáte v zálohách. Rozbije se vám fleshka a udělat zálohu vás jaksi nenapadlo... Najednou zhasne monitor a počítač nejde zapnout... Vybavuje se mi spousta dalších hororových scén, většinou však i přes pár slz či nadávek, že by se za ně nemusel stydět kdejaký dlaždič, dotáhnete projekt do cíle. Většinou tak tak. Pár minut před „dedlajnem". A hurá plachtu vytisknout (začíná nervózní přešlapování a odpočítávání minut během tisku). Obrovský balvan mi každý rok spadne ze srdce, když plachtu pověším, poodstoupím a zadívám se na ni. Ano, tohle je moje práce. Je to prostě skvělý pocit, který snad vyrovná všechen probdělý čas a nervozitu. Pak konečně začne vytoužené zkouškové... Prostě chodit na zkoušky a sbírat známky do indexů... Jako každý normální student.

I přes všechny školní muka a nepříznivé vyhlídky do budoucna (na poli architektury a stavitelství je dnes velký nedostatek pracovních míst) jsem velmi ráda za obor, který jsem si zvolila. V jednom si totiž můžu být jistá. Bude se vždy jednat o tvůrčí, variabilní práci, která mě bude naplňovat. A jak řekl můj známý při sklence dobrého vína: „Architekti, vy to máte dobrý. Po vás toho na světě zbude. Ale takoví doktoři, ti to mají blbý. Všechna práce jim stejně nakonec umře... "