Domovem květiny, která patří do čeledi pryskyřníkovitých, jsou Alpy a Balkánský poloostrov. Nejznámější je právě čemeřice černá (Helleborus niger), jež pochází z vápencových Alp. Poupata nasazuje na podzim a květy se objevují již i v prosinci či jakmile sejde sníh. Okvětní lístky má většinou bílé, někdy narůžovělé a na jednom stonku mohou být až tři květy, které později zezelenají.
Existuje celá řada hybridů, jež vznikly křížením různých druhů. Jejich květy mohou být nazelenale bílé, žlutozelené, šedorůžové, růžové až tmavě purpurové a fialové. Vesměs rozkvétají od února do dubna.
Všechny čemeřice (rod má asi 20 druhů, které si jsou podobné) dorůstají do výšky 20–40 cm. Na zahradě rostlina vyžaduje polostín a těžší, humózní půdu s dostatkem vápníku. Snáší dobře sucho, roste pomalu, kvete až ve čtvrtém roce po výsevu a vydrží mnoho let. Nesnáší časté přesazování. Je-li ponechána v klidu, pěkně se rozroste.
Období od března do července je vhodné k jejímu množení. Kromě toho, že se běžně množí semeny, můžeme starší exempláře množit dělením trsu. Rostlinu vyjmeme z půdy a trs rozřežeme na několik částí. Při manipulaci s čemeřicí musíme mít na paměti, že její kořeny jsou prudce jedovaté. Obsahují glykosidy heleborin a heleborein. K získávání jedů bývala rostlina používána již ve starověku. Pomocí výtažku z čemeřice vyléčil údajně řecký věštec Melampús Proitovy dcery, které za urážlivé chování potrestal Dionýsos šílenstvím. Až do středověku byl výtažek z kořenů čemeřice považován za účinný prostředek v léčení duševních chorob.