Mezidruhovým a meziodrůdovým křížením vznikly tisíce odrůd a hybridů, které jsou krásnější a odolnější než původní druhy. Podle tvaru květu zahradníci dělí lilie do tří hlavních skupin: s trubkovitými květy, s turbanovitými květy a s květy miskovitými. Všechny lilie jsou však cibulovité rostliny, které můžeme pěstovat na jednom místě i několik let. Až když jejich květenství ochabuje, cibule rozdělíme a přesadíme. Naprosté většině těchto květin vyhovuje vzdušný, ale nevětrný prostor s dostatkem slunce alespoň dopoledního. O potřebě slunce nám hodně napoví šíře jejich listů. Obecně lze říci, že čím užší list lilie má, tím větší má nároky na sluneční svit. Nežádoucí však je letní úpal a přehřátá půda jakož i přemokřené stanoviště.

 

Podle druhu dorůstají lilie i do dvoumetrové výše, proto je zapotřebí vyvazovat je k opěrám. Jestliže je chceme pěstovat v květináči, musíme si vybrat vhodný druh. Vysoké lilie vypadají dobře jako solitéry, mezi růžemi, v sousedství okrasných trav nebo jehličnanů. Světlé květy pěkně vynikají před tmavým pozadím, drobnější lilie můžeme sázet také do skalek.

Lilie se spokojí s dobrou zahradní zeminou obohacenou kompostem nebo rašelinou, v případě těžší půdy přidáváme písek. Na dno jamky, kterou vyhloubíme, dáme drenáž ze štěrku nebo z úlomků cihel, vrstvu kompostu, na kterou položíme cibuli. Ta musí být asi deset centimetrů pod úrovní terénu. Obsypeme ji pískem a poté zbytkem zeminy. Takto postupujeme i v případě, že sázíme lilie do květináče. Některé druhy vytvářejí kořínky na stonku, ty sázíme hlouběji. Délka života těchto květin je rozdílná, avšak základní formy a hybridy můžeme poměrně snadno rozmnožovat vegetativně. Nejsnazší způsob je rozmnožování ze šupin, které citlivě oddělíme ze spodní části cibule, která nemá ochrannou slupku. Proto s ní zacházíme opatrně. Cibule lilií nesmějí nikdy vyschnout, vysazujeme je ihned po vyjmutí ze země.