Pane Roubíčku, jak zvládáte současná horka? Nás v redakci to skoro položilo. Jste na ně díky sklářským pecem zvyklý?
Horko mě vůbec nevadí, to patří k té práci a náladě. A hlavně mi pomáhají ty frky, které mají skláři.
Kdy se chystáte k peci?
No teď někdy. I když bydlím v Praze, přes celé léto jsem v Kamenickém Šenově, tak tam půjdu něco dělat.
Vy jste vždycky chtěl pracovat se sklem?
Ne, to byla naprosto náhoda, i když sklo jsem vždycky rád měl. Já jsem odmalička maloval.
V Praze bývala Družstevní práce, to byl báječný obchod. Pro mě to vlastně tehdy byla taková akademie výtvarného umění. A tam jsem se chodil dívat na věci. Třeba tam měli skleničky, které jsem kupoval rodičům. Až později jsem zjistil, že byly od architekta Sutnara! Ta nejlepší kvalita. Víte, ale já vždycky říkám, že mě ke sklu přivedl Hitler. To on zavřel všechny univerzity a akademie. Kdyby nepřišel, tak v Paříži studuji výtvarné umění. Takhle jsem šel dělat sklo.
Je něco, co vás na skle nepřestává fascinovat, nebo už vás nemůže nic překvapit?
No to je těžké říct, já mám dojem, že je to tak úžasný materiál, že se dá pořád udělat něco nádherného, co se ještě nedá sehnat. To jenom chce zrovna příznivou chvíli a příležitost, které vás dají dohromady a ono se to sehraje. No a pak tu slávu vždycky bere jenom jeden autor... Ale ve skutečnosti ten materiál je ten pán bůh.
TIP: Pokud chcete zhlédnout průřez celoživotní tvorbou manželů Roubíčkových, navštivte expozici Miluše a René Roubíčkovi: SKLO, která bude k dispozici až do 6. září v prostorách královské kaple na hradu Špilberk v Brně. Více o výstavě naleznete zde: Sklářské legendy vystavují na Špilberku
Úspěch na EXPU
René Roubíček světového úspěchu dosáhl v roce 1958 na výstavě EXPO v Bruselu. Za rozměrnou abstraktní plastiku pracující s kovem a sklem získal hlavní cenu Grand Prix.Co pro vás osobně znamenal rok 1958?
Jakým způsobem si vybíráte skláře? Na souhře mezi vámi asi velmi záleží.
Já jsem měl na skláře kliku. Třeba sklář Rozinek. Vše je to skvěle popsáno ve filmu Dialog od pana Kouteckého. Ve filmu postihl dialog mezi mnou a tím sklářem, ale také zároveň mezi sklářem a tím materiálem samotným.
Stává se, že se něco rozbije?
To je zákon přírody. Ten nejlepší kus se vždycky rozbije. A to neplatí jenom pro sklo.
Když sklo je jako jazz ve výtvarném umění - o inspiraci a hudbě, která Reného Roubíčka provází životem
Vy jste také proslul skleněnými lustry. Proč zrovna lustry?
To je normální běh života, víte? Když jsme po Bruselu byli slavní, tak se naši architekti, kteří pořádali výstavy, na mě obrátili, jestli bych nechtěl udělat pořádný lustr. No a já ho udělal. A to jsem neměl dělat, protože pak už ode mě nechtěli nic jiného než lustry.
To je normální běh života, víte? Když jsme po Bruselu byli slavní, tak se naši architekti, kteří pořádali výstavy, na mě obrátili, jestli bych nechtěl udělat pořádný lustr. No a já ho udělal. A to jsem neměl dělat, protože pak už ode mě nechtěli nic jiného než lustry.
