Pravda, ke slovu už dávno přišly sušičky, díky kterým by se kolíčky mohly dostat zcela na okraj potřebnosti. Nedávno mi vyprávěla kamarádka, která před mnoha lety pobývala nějaký čas v Hong Kongu, jak si tam po zvyku české hospodyňky natahala na balkoně šňůru a pověsila prádlo, i když její koupelna byla vybavena nejen pračkou, ale i sušičkou a široko daleko zjevně nikdo venku nesušil ani ručník. Na vůni čerstvě usušeného prádla se ovšem těšila marně, protože ono na vlhkém asijském vzduchu ne a ne uschnout. Po dvou dnech je musela prát znova a tentokrát již sušičkou nepohrdla.
Když se ale dívám na zahrady domů nebo i na městské terasy a balkóny, u nás zvyk sušit prádlo na čerstvém vzduchu zdaleka nezanikl. Vzduch tu mívá většinou vlhkost snesitelnou a i když bydlíte ve městě a nenecháte prádlo venku déle než den, nezdá se, že bychom ovzduší měli tak zasviněné, aby se prádlo vonící čerstvým povětřím stalo nenávratnou minulostí.
Kolíčky na prádlo tedy snad mají stále svůj význam. Já s nimi ale mám v posledních letech problém. Ty starší se léty používání již rozbily nebo poztrácely. Na ty dřevěné si stěžovala už moje babička – dřevo časem zčerná a zanechává na prádle skvrny. Pár historických kousků mi ale naštěstí zůstalo. Ačkoli v obchodě snadno seženu pěkně barevné nové, chovám ty prastaré jako oko v hlavě, protože kolíčky, které se dnes běžně prodávají, například džíny ve svěžím větříku neunesou. Zdá se mi, že drátěná pera uprostřed kolíku, které výrobci používají, jsou rok od roku tenčí a kolíčky tak postupně ztrácejí funkčnost. Doufám jen, že nejde o rafinovaný záměr, který by měl vést k úplné likvidaci starých způsobů sušení prádla ve prospěch moderních technologií. Pak by tu přece jen byla naděje, že se najde někdo, komu se výroba kolíčku s nosností větší než je váha kapesníčku, vyplatí.
Když se ale dívám na zahrady domů nebo i na městské terasy a balkóny, u nás zvyk sušit prádlo na čerstvém vzduchu zdaleka nezanikl. Vzduch tu mívá většinou vlhkost snesitelnou a i když bydlíte ve městě a nenecháte prádlo venku déle než den, nezdá se, že bychom ovzduší měli tak zasviněné, aby se prádlo vonící čerstvým povětřím stalo nenávratnou minulostí.
Kolíčky na prádlo tedy snad mají stále svůj význam. Já s nimi ale mám v posledních letech problém. Ty starší se léty používání již rozbily nebo poztrácely. Na ty dřevěné si stěžovala už moje babička – dřevo časem zčerná a zanechává na prádle skvrny. Pár historických kousků mi ale naštěstí zůstalo. Ačkoli v obchodě snadno seženu pěkně barevné nové, chovám ty prastaré jako oko v hlavě, protože kolíčky, které se dnes běžně prodávají, například džíny ve svěžím větříku neunesou. Zdá se mi, že drátěná pera uprostřed kolíku, které výrobci používají, jsou rok od roku tenčí a kolíčky tak postupně ztrácejí funkčnost. Doufám jen, že nejde o rafinovaný záměr, který by měl vést k úplné likvidaci starých způsobů sušení prádla ve prospěch moderních technologií. Pak by tu přece jen byla naděje, že se najde někdo, komu se výroba kolíčku s nosností větší než je váha kapesníčku, vyplatí.
