O Veveří ulici jsem už něco naznačil posledně, o tom, jak se v 19. století proměnila z nuzného předměstí ve výstavní třídu. V místech, o kterých se dneska bavíme, mezi ulicema Smetanova a Slovákova, tehdy patřil městu velký flák půdy, na kterém stál městský hospodářský dvůr - představte si to jako statek s koňmi, dobytkem, slípkami a kdoví čím a asi nebudete daleko od pravdy. Je jasné, že to není zrovna věc, která by se hodila do nové obytné čtvrti - smrad, kuřince, kravince, hluk, vyhánění dobytka na pastvu, to by fakt nešlo. Město se rozšiřovalo a jeho vedení pochopilo, že pro hospodářství už tady není místo. Pánům na radnici tehdy navíc docvaklo to, co dneska spoustě komunálních politiků a úředníků uniká - když se někde postaví nové baráky, tak se do nich nastěhujou lidi a budou v nich dělat děti, které pak někde musí chodit do školy. Proto Brno nelenilo a v nové čtvrti vznikla mimo jiné i Chlapecká obecná a měšťanská škola (Veveří 28), tedy přesněji Knaben-Volks- und Bürgerschule. Slavnost z toho byla velká, konala se 16. 9. 1894 a přišli všichni významní lidi z vedení města a spolků, taky přes pět set studentů a řečnilo se, tleskalo, provolávalo hurá. Prostě taková klasika vzájemného poplácávání se po zádech, dneska to známe taky.
 |
| Školička |
A vzpomínku rovnou věnujme aj architektovi budovy. Tím byl Ottokar Burghart (1843-1908), dlouholetý šéf brněnského stavebního úřadu, který projekčně a prakticky zajišťoval Winterhollerem protlačovanou modernizaci města. Šéfoval projektům urbanistického řešení nám. 28. října, výstavbě vodovodu, kanalizace, elektrifikace, projektoval několik škol a taky jatka. Dovedete si představit, že by dneska šéf městského stavebního úřadu vyprojektoval školu? Svět se holt změnil, je to cítit všude a mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno.
Ale dost brekotu nad rozlitým mlíkem, mrkněme se radši na barák samotný. Dá se dneska vůbec nějak poznat, že nejde jen o obyčejný činžák, ale o budovu vznešenějšího účelu? Deska s nápisem děkujícím starostovi, městské spořitelně a Brňákům za to, že se o školu zasloužili, už sice dávno zmizela v pověstném propadlišti dějin, ale i bez ní si myslím, že se to poznat dá a ukážu vám proč. A ne, nemám na mysli cedulku hlásající „FF MU - budova K“.
 |
| Okna |
Když zakloníte hlavu, uvidíte, že školu ukončuje balustrová atika, tedy taková ta zídka, co vypadá jak zámecké zábradlí (počtářský koutek: kolik balustrových kuželek tam celkem je? Poradím vám, že je to 4x to samé číslo). Zase se rozhlídněme po okolních barácích a položme si otázku - kdo to má? Skoro nikdo. Jen přímo naproti je balustrová atika na nároží, které tím má zvýraznit. Tady ale máme zvýrazněný nejen pohledově exponovaný kus fasády, ale celou její délku. Další indikátor, že todle není jen tak ňáký barák. Navíc je tu ta část atiky, přímo uprostřed, kde evidentně cosik chybí. Nebudu vás napínat, je jasné jak facka, že tam byl nápis, který říkal něco jako „Schule“.
Nakonec si šetřím indicie, které už hovoří jasnou řečí. A vím, že teď, když se na ten barák díváte už nějakou chvilku, tak je taky vidíte a říkáte si, jojojo, čum támdle na to! Ano, nad okny v přízemí jsou klenáky (tak se nazývají kameny nebo cihly, které dohromady tvoří klenbu a odvozeně se tak říká aj těmhle jejich štukovým napodobeninám, které sice nemají nosnou funkci, ale dobře vypadají). A na těch klenácích jsou puťáci (moudří už vědí, protože četli minulou toulku). Rozkošňoučké figurečky mladých jinošků s přiblblým výrazem, nafouklými tvářičkami, křidýlky a svitkem v pracce. Různá zobrazení na klenácích najdem na spoustě baráků, ale většinou jsou to démonické či babské hlavy, listy, mušle a tak, málokdy postavičky. Tahle rovnice má už na první pohled jasné řešení: postavičky chlapců + svitky = chlapecká škola.
 |
| Puťák |
Další zajímavou věcí je kartuše (takový ten kroucený barokní štít) nad vchodem. Dneska je zoufale prázdná, ale my si můžem v živých barvách představit, že tam původně byla císařská orlice s červeno-bíle pruhovaným štítkem na hrudi a s písmeny F III. Jinými slovy, že tam byl znak Brna, polepšený Ferdinandem III. za vítězství nad Švédy - ne v hokeji, ale za třicetileté války! A proč to můžeme vidět v živých barvách? Protože když se pořádně podíváte, přece jen tam pozůstatek obrysu orlice uvidíte - zamazaný omítkou - máte ho? Navíc podobná kartuše s takovým znakem je dodnes na školách na Husově nebo naproti sv. Jakuba (tu taky dělal Burghart). A ještě další důkaz místo slibů pro ty, co zbytky orlice v kartuši nevidí - stačí zajít dovnitř do školy a kouknout na zábradlí. Maličko utrpělo tím jedním a půl milionem nátěrů, které má na sobě, ale pořád je to tam.
 |
 |
| Prázdná kartuše | Zábradlí |
A uvnitř zůstanem. Vstupní chodba ani schodiště nejsou nic moc, i když se je trochu snaží rozveselit pilastry, pilíře a nějaké ty římsy pod stropem. Načančanost tady ustupuje prostému vztahu podpěry a břemene, nesoucího a neseného. Prostě, konstrukce hraje prim a je docela hezky přiznaná, i když do funkcionalismu to bylo v 90. letech 19. stol. ještě daleko.
Někde u hlavních dveří by pak prý měla být zazděná pamětní skříňka s dobovými plány a dokumenty. Snad ji jednou někdo vyhrabe.
Jelikož je škola vybavena evakuačními plány, nemusím dneska nic kreslit, abych ukázal, jak to vypadá na půdoryse. Z ulice se barák tváří jako přísný, dokonale vyvážený a symetrický palác inspirovaný italskou renesancí. Z půdorysu však vidíme spíše praktičnost, než vyváženost. Tak jako posledně Fazolový dům od F. Pawlu se i škola táhne daleko a daleko do vnitrobloku. Je jasné, že jinak to nešlo, někam se ty třídy prostě musely narvat. Zajímavý je zdejší nepřístupný světlík (chtěl jsem ho na plánu označit, ale pak jsem si řekl, že ho zvládnete najít sami), kam by se dneska určitě perfektně vešel výtah. Kdysi ho bylo třeba ze zdravotních důvodů na prosvětlení chodby a schodiště slunečním světlem. Dneska už ale ne, protože okna světlíku jsou natvrdo zatřená, jde z nich jenom tma a místo přirozeného světla se na chodbách a schodech vždycky vytrvale svítí zářivkami - ať žije moderní věk!
 |
| Podpěra a břemeno |
Jelikož je škola vybavena evakuačními plány, nemusím dneska nic kreslit, abych ukázal, jak to vypadá na půdoryse. Z ulice se barák tváří jako přísný, dokonale vyvážený a symetrický palác inspirovaný italskou renesancí. Z půdorysu však vidíme spíše praktičnost, než vyváženost. Tak jako posledně Fazolový dům od F. Pawlu se i škola táhne daleko a daleko do vnitrobloku. Je jasné, že jinak to nešlo, někam se ty třídy prostě musely narvat. Zajímavý je zdejší nepřístupný světlík (chtěl jsem ho na plánu označit, ale pak jsem si řekl, že ho zvládnete najít sami), kam by se dneska určitě perfektně vešel výtah. Kdysi ho bylo třeba ze zdravotních důvodů na prosvětlení chodby a schodiště slunečním světlem. Dneska už ale ne, protože okna světlíku jsou natvrdo zatřená, jde z nich jenom tma a místo přirozeného světla se na chodbách a schodech vždycky vytrvale svítí zářivkami - ať žije moderní věk!
 |
| Půdorys 2. patra |
A ještě jedno zastavení uvnitř. V tělocvičně. Tam se totiž roku 1894 konala část té zahajovací párty a jak nedávno vypátral profesor Jiří Kroupa a jak se dočteme v novinách (v Brünner Zeitung ) tak ji zdobívala busta Františka Josefa I.
Dneska je jí samozřejmě konec kdoví kde, ale říkám si, jaké to asi muselo být, cvičit pěkně pod dohledem císařpána, to se člověk asi moc neulíval. Dneska je konec nejen bustě, ale i tělocvičně - to dá rozum, v budově je Filda a už jste snad viděli studenta humanitního oboru cvičit? Místo kruhů a žebřin je tam knihovna specializovaná na dějiny středověkého umění. Pojmenovaná je po Hansi Beltingovi, protože tenhle profesor z Německa daroval svou sbírku odborné literatury právě do Brna. Tak třeba se jednou v knihovně objeví Hansova busta - kruh se uzavře a studenti budou zase pěkně pod dohledem.
 |
| Knihovna |
