Když se ptám, které místo má Zdeněk Zahradník v muzeu nejraději, zjišťuji, že mu nejvíc učaroval samotný příběh vzniku nevšední budovy, která byla v roce 1995 prohlášena za národní kulturní památku.
Koncem 19. století bylo v českých zemích postaveno hned několik muzejních budov – pro Národní muzeum v Praze, pro Uměleckoprůmyslová muzea v Brně a Praze, pro muzea v Chrudimi, Liberci a Plzni. Tyto budovy jsou si velmi podobné svým vnějším vzhledem, byly navrženy v historizujícím stylu. „Korespondovalo to s dobovým názorem, že muzeum je takový pohled zpátky,“ vysvětluje Zdeněk Zahradník. „Pro Hradec Králové v té době vytvořil architekt Jan Koula první návrh muzejní budovy v podobném duchu. Shodou okolností se ale nerealizoval. Pak nastala úžasná souhra několika náhod. V roce 1895 přišel do Hradce starosta doktor Ulrich, který zastával moderní názory. V Hradci se začaly bourat pevnostní hradby, starosta přivedl do města mladého architekta, sotva třicetiletého Jana Kotěru, který tady nedaleko postavil Okresní dům, potom v Prostějově Národní dům, oba byly secesní,“ vypráví ředitel muzea. Starosta Ulrich zadal Kotěrovi stavbu muzea. Vybral místo na okraji pevnosti, bylo obklopeno loukami, na kterých se pásl dobytek. Kotěra si byl vědom toho, co muzeum jako instituce potřebuje, ale svoji stavbu oprostil od historismu, dal jí tvář moderní architektury 20. století. „Samozřejmě při tom použil některé tradiční hradecké prvky jako režné zdivo a kamenné bloky,“ doplňuje Zdeněk Zahradník. Na projektové přípravě se podílel i Josef Gočár, navrhoval některé detaily. K realizaci stavby přivedl Jan Kotěra i Jana Preislera, Stanislava Suchardu, Františka Kyselu.
Jan Kotěra byl velký perfekcionista a dbal na každý detail. Přál si, aby i ryze praktické věci byly hezké, navrhl proto pro muzeum všechny mříže, mřížky na topení, okenní kličky, vitríny i speciální nábytek pro ředitele. „Řemeslníky v Hradci to popouzelo, protože si na tuto práci přivedl špičkové řemeslníky odjinud. Došlo k mnoha střetům, Kotěra nakonec nebyl ani pozván na kolaudaci, ale ta unikátní budova tady zůstala a čas prokázal její kvalitu,“ shrnuje Zdeněk Zahradník.
Moderní Hradec boduje u cizinců
Lidé v Hradci Králové si často ani neuvědomují architektonickou hodnotu staveb, jako je muzeum, vodní elektrárna na Labi, tzv. Novákovy garáže, Sbor kněze Ambrože a podobně. Je to prostředí, ve kterém žijí svůj běžný život a příliš ho nezkoumají.
O hradeckém muzeu se ale píše v mnoha učebnicích světové architektury a studenti a odborníci z celého světa ho sem jezdí obdivovat a studovat. „Některé domy ještě oficiálně uznávanou památkou nejsou, ale určitě se jí stanou, a pak na tom Hradec bude moci založit svou image,“ se zaujetím vypráví Zdeněk Zahradník. „Urbanistický koncept Hradce Králové je unikátní. Ale když ve městě žijete, jen někde v podvědomí máte pocit, že jste v příjemném prostředí. Já si říkám, proč tenkrát pro ty kravské potahy a pár autíček stavěli tak široké ulice? To je obdivuhodné. V době, kdy postavili poschoďové Novákovy Palace garáže, bylo v Hradci jen 150 aut. My jsme teď po 70 letech dospěli k tomu samému, stavíme parkovací domy. To byla nadčasová vize,“ říká s obdivem ředitel muzea.
Velrybu tu nemají
Hradecké muzeum nemá žádné velké lákadlo, jako je třeba kostra velryby v pražském Národním muzeu, ale je mezi odborníky známé rozsáhlými sbírkami hmyzu a měkkýšů, hudebních rukopisů a důležitých numismatických nálezů. Krásná je také secesní kolekce, významné jsou i uchovávané zkameněliny a zbraně z prusko-rakouské války v roce 1866. Přesto se lidé nejčastěji zajímají o Eliščin pás a modely Hradce Králové.
„Takzvaný Eliščin pás byl připisován královně Elišce Pomořanské, dokonce o něm píše i Vrchlický v NOCI NA KARLŠTĚJNĚ. Má velkou stříbrnou sponu zdobenou polodrahokamy a závěs, na němž je zespodu vyryt veršík, který Vrchlický převzal: ,Na tom světě žádná jiná…‘ Samozřejmě je to legenda, pás je mladší, ale patří k slavným sbírkovým předmětům, stejně jako třeba soubor středověkých lžiček z jalovcového dřeva se stříbrnými rukověťmi,“ vysvětluje ředitel muzea.
Chloubou muzea jsou tři modely města. Právě proto, že zachycují, jak se město zásadně měnilo. První je model středověkého Hradce. Ten tehdy patřil mezi nejvýznamnější sídla v Čechách, druhý zachycuje Hradec v roce 1865, kdy měl podobu josefínské vojenské pevnosti. Třetí model reprezentuje moderní město, kterému se ve 20. a 30. letech říkalo Salon republiky. „Jsem rád, že se nám podařilo všechny modely dostat pod jednu střechu a získat pro ně obrovské vitríny. K tomu jsme vytvořili systém, který umožňuje návštěvníkům hledat jednotlivé objekty a čerpat informace o jejich architektech a majitelích přes dotykovou obrazovku počítače. Pro nejmladší generaci to je naprosto samozřejmé. Starší návštěvníci mají zpočátku trochu ostych, ale když je to naučíme, zažíváme s nimi krásné chvíle. Vzpomínám si na jednu dámu v pokročilém věku v krásném klobouku. Bezradně postávala u ovládacího panelu. Přišel jsem k ní a vysvětlil, jak se co ovládá, a nechal jsem ji tam. Za hodinu jsem se vrátil a z dámy byl ,gambler‘ a už tam ,honila‘ Gočára s Kotěrou.“
