Začneme zeširoka - sice mi bylo naznačeno, že texty na internetu musí být krátké jako mluva Ostravaka, ale já fakt nevím, jestli to zvládnu. Takže, na začátku 19. stol. byla Veveří známá jako Malá Nová ulice a doufám, že chudák neměla komplex méněcennosti ze své nedaleké širší sestry Lidické, tehdy Velké Nové ulice. Vedla z města směrem na severozápad, podél cesty k hradu, jehož jméno není těžké uhodnout,

Dům U Andělů

a stala se páteřní osou jednoho z brněnských předměstí. To se koncem 19. stol. proměnilo v nedílné rozšíření centra města, nacházelo se tu několik škol, porodnice, české divadlo (dneska Bílý dům), kostel či komplex vojenských pekáren (v tradici pečení tam pokračuje Albert).

Svědkem tohodle rozmachu jsou i místní činžáky, nás ale budou zajímat jenom dva, a to sice čísla 14 a 16. Ty pochází až z prvního desetiletí 20. století, kdy nahradily nějaké nižší a menší stavby.

Naši prohlídku vezmeme opačně, z kopce dolů, a mrknem nejdřív na č. 16, kterému by se mělo říkat „nájemní dům Marie Beranové“, ale já mu říkám „U Andělů“. Tváří se v uliční řadě docela nenápadně, skoro by ho člověk mezi jeho barevnými sousedy přehlídl. Může za to barva omítky a režné světlé cihly. Krom nenápadnosti je taky celý takový nějaký vážný, ale to jenom na první pohled. 

Přehozený feston

Stačí totiž mrknout na festony (ty už známe z minulé procházky) a zjistíme, že to s tou vážností není tak horké. Festony se totiž různými fikanými a hravými způsoby snaží předstírat, že nejsou štukové, ale opravdové. Jeden je jakože mašličkou přivázaný k plaketě s datací MCMVII (všichni přece známe římské číslice), další se nám snaží namluvit, že jsou zaháčené za krucánky volut v hlavicích pilastrů, no a ten největší visí trochu zplihle ve štítě, přehozený přes okénko a rafinovaně provlečený skrz dvě falešná oka. Občas, když jdu kolem, mám skoro pocit, že se všechny ty jejich volně visící konce pohupujou ve větru.
 

Toho drátu si nevšímejte

Za zmínku stojí i buclaté tvářičky puťáků (putti je odborný výraz pro takové ty barokní tlusté dětské andílky, které všichni zbožňujeme). Tihle rošťáci čučí dolů s otevřenou pusou, jako by si chtěli uplivnout na chodce, tak si dávejte majzla, až půjdete kolem. Vtipné na tom z architektonického hlediska je, že jejich ksichtíky jsou součástí hlavic, kterým se ale někde schovaly sloupy a tak si na fasádě jen tak levitují.

Hrozně secesní dům

Hned vedle Andělů je pak dům č. 14, správně „nájemní dům Franze Pawlu“ (nebo Františka Pavlů – lidi to holt měli na přelomu 19. a 20. stol. s národností složitější, ale Pawlu chtěl být Němec a uváděl při sčítání lidu, že mluví německy, tak zůstaňme u Franze). Já tomuhle baráku říkám... no, vážně to chcete vědět? Jo? Dobře, já mu říkám „přeplácaný šit“, ale vlastně ho mám docela rád. Neříkám, že se mi libí, ale říkám, že mě zajímá, a to není špatný přístup, no ne?
 

Asi se shodneme, že dům přehlédnout nejde, zvlášť od roku 2010, kdy byla fasáda opravena do původní barevnosti, jakou prý měla okolo roku 1903, kdy byla fungl nová. A i když je Andělka s hvězdou na čele z vedlejší fasády motivem docela pohádkovým, tak tady můžeme jít ještě dál a přiřadit k výzdobě jednu úplně konkrétní pohádku. Napadá vás jakou? Dám vám ještě chvilku na přemýšlení.

 

U tohodle baráku, který by šel taky nazvat „U Sovy“, nebudu plýtvat slovy o tom, jak strašně hrozně moc je secesní a jak je asi inspirovaný dílem Otty Wagnera ve Vídni, spíš mě zajímá ten pták. Trůní si přímo nad hlavními dveřmi, jen vzlétnout, a dívá se taky trochu divně, jako by chtěl vyklovat oči každému, kdo v baráku nemá co dělat.

Sova

Což by docela sedělo, protože takováhle znamení měla v hluboké minulosti tzv. apotropaický význam (jestli to slovo neznáte, nic si z toho nedělejte, i já si ho musel najít ve slovníku). To znamená, že má moc odvrátit zlé síly a zabránit jim ve vstupu. Navíc je sova, jak známo, symbolem moudrosti a vědění. Takže se zdá, jako by nám chtěl Franz Pawlu (architekt, stavitel, majitel a nejspíš na čas i obyvatel domu v jedné osobě) jejím prostřednictvím něco neskromně naznačit sám o sobě. V letech 1903–1906 tu taky bydlel Dušan Jurkovič, jedna z architektonických superstar své doby. Nedokážu si vysvětlit, co ho to napadlo, leda, že by se mu líbila právě ta sova.

No, už jste vykoumali, jakou pohádku jsem měl u tohodle domu na mysli? Odvozuju ji z dekorace fasády, která je ukrutně bohatá (přeplácaná) na to, o čem historikové architektury zásadně píšou jen neurčitě jako o „rostlinných motivech“ (počtářský koutek: květů je celkem dvacet šest, ale kolik je stonků a šlahounů?).

Když jsem ale nedávno šel okolo, pojídal pizzu a koukal se na ně, napadlo mě, že se po fasádě tak nějak popínají. A tak jsem přemýšlel dál, vydoloval jsem ze svého humanitního mozku všecko, co se dalo a s trochou fantazie mi přišlo, že květy nemají moc daleko ke květům hrachu nebo... fazolí! A určitě znáte klasickou anglickou pohádku Jack a stonek fazole, ve které chudák Jack vypěstuje fazole, které vedou až do nebe, kde žijou obři. Já vím, že je to trochu ustřelené, a i kdyby to ve skutečnosti nebyly fazole, ale co já vím, třeba kosatce, tak to nevadí. Jak totiž říká Jean-Luc Picard: „Když se díváme na Michelangelova Davida nebo Symnayovu hrobku, neptáme se, co znamenají pro ostatní, ale co znamenají pro nás.“ Není to moc vědecký přístup, ale na osobní rovině je skvělý a učí vás přemýšlet o tom, co vidíte a prožívat to. Takže pro mě bude tenhle barák už navždy fazolový a na jeho vrcholu žijou obři – dva z nich se koneckonců donedávna dívali z okraje dolů na ulici, zabalení do nějakých dek, protože nahoře asi byla kosa. Teď jsou zalezlí, ale doufám, že se brzo vrátí a bez těch zimníků, abysme viděli jejich krásná těla (měl by to být obří polonahý chlap a ženská). 

Květy a šlahouny	Obryně v zimníku