Jde tedy o dávné dějiny bydlení, jaké vznikalo dávno před velkými starověkými kulturami, o dějiny bez velkých jmen tvůrců či stavitelů, vládců a mecenášů. Jsou především svědectvím o stavbách bez architektů, o nejjednodušších příbytcích, které měly člověka chránit proti nepřízni podnebí, které jsou však zároveň důkazem úžasné lidské adaptability i neobyčejné vynalézavosti. S postupem doby se lidé snažili svá obydlí zdobit, začínali zvažovat koncepci celých sídlišť a vytvářeli stavby, které splňovaly určité společenské a náboženské potřeby.
Světově uznávaný antropolog profesor Masarykovy univerzity i VUT v Brně Jan Jelínek (1926-2004), proslul mimo jiné i významnými výzkumnými expedicemi do severní Austrálie, na Saharu a na Sibiř a během svého života spolupracoval s mnoha světovými odborníky. V brněnském pavilonu Anthropos vybudoval jedinenčnou expozici "O původu a vývoji člověka" a napsal stovky vědeckých prací. Jeho "Velký obrazový atlas pravěkého člověka" z počátku 70. let minulého století vyšel v 17 zemích.
V publikaci " Střecha nad hlavou" o nejstarších a nejjednošších architektonických formách soustředil bohatství znalostí z oboru kulturní antropologie i své cenné zkušenosti z cest do dnes už mizejících oblastí obývaných lovci, sběrači či kočovnými nomády, kde si lidé po tisíciletí zachovali takřka neměnný způsob života.
Antropologický pohled na počátky architektury je poměrně ojedinělý, po přečtení této knihy se ale jeví jako logický a potřebný. To, co kniha přináší jako cennou inspiraci a poselství pro pohled na současnost i budoucnost tohoto oboru lidské činnosti, vyplývá z autorova pojetí vývoje kultury jako fenoménu spjatého s podnebními podmínkami, ekonomickými, společenskými a dalšími činiteli a s nutností jejich neustálého zvažování:
"Nevytkl jsem si také jiný zvláštní cíl nežli ukázat neuvěřitelnou variabilitu lidského chování, především snahy po úspěšném přežití. Uvědomil jsem si, že oportunimus v tom lepším slova smyslu stojí u kořene každé lidské snahy zlepšit si svoji životní situaci. Abych ukázal prospěšnost dobře směřovaného oportunismu, kdy člověk může obstát v neuvěřitelných podmínkách severských ledových pustin stejně jako tropických pralesů nebo pouští, soustředil jsem se na počátky našeho kulturního zápasu. Snad není nutné používat vždy nejsložitější cesty, kterých jsme schopni. Snad je dobré se čas od času zastavit, pohlédnout zpátky, abychom získali přehled odkud a kam kráčíme. V architektuře tomu není jinak nežli v ostatních oblastech našeho chování..."
Letní "střecha" eskymáků
Výpravná publikace, která nabízí široký srovnávací pohled, je určena studentům architektury, stavitelství a výtvarných umění i širšímu okruhu čtenářů se zájmem o tyto obory. Nad jejími více než čtyřmi sty stran a množstvím černobílých i barevných obrázků hledal se zaujetím poučení i Bydlínek. Už dříve se kdesi dočetl, že eskymácké iglú bylo vlastně ideálním pasivním domem - jeho obyvatelé spotřebovali minimální množství energie. Profesor Jelínek iglú, postup při jeho stavbě i jeho použití, podrobně a poutavě popisuje. A tak se Bydlínek dověděl, že iglú byla vytápěna tukovými lampami, kterými se také svítilo, a maximálního využití tepla v prostoru iglú že umožňuje mj. jeho kulovitý tvar. A napadlo vás někdy, v čem eskymáci bydleli během krátkého arktického léta? Ze zvířecích kůží si stavěli stany, kterým se říká tupiky a které měly buď hřebenový, kuželový nebo kopulovitý tvar.
